PŘECHOD POHOŘÍ KAÇKAR

aneb Až nad mraky ...

Obtloustlá prodavačka map a průvodců v nejlepších letech si jistě pomyslela cosi o výstřednírecesi, když jsem ji slušně požádal o turistickou mapu tureckého pohoří Kaçkar Dagi, nejlépes vrstevnicemi. Byl to můj první obchůdek, první marný pokus. Následovalo jich ještě mnoho,další a další marné pokusy, než jsem já zabedněnec konečně pochopil, že takovouto mapu sijiž nesmírně dlouho nikdo nekoupil, a tak se přestala prodávat. Po vzoru pavouka poutníkajsem prochodil celou stověžatou Prahu, což byla jistě kvalitní příprava pro výpravu donebezpečného vysokohorského terénu. Navštívil jsem též smetiště všech informací, kde můžetenalézt cokoli chcete, jen ne to, co právě potřebujete - internet. Přece jsem však měl štěstía prosurfoval (?) se až k jakémusi nákresu hřebenů pohoří Kaçkar. Á čtyřkový, nedůvěryhodněpůsobící černobílý náčrtek pochybného původu a buzola - dvě věcičky, na které jsme mělibýt po čtyři dny odkázáni. (Mapa1Mapa2) My - čtyři blázni, kterým nestačí šedivé ulice rodných velkoměst,pahýly továren romanticky zahalené těžkým smogem, výkladní skříně přetékající pozlátkovoukomercí, asfaltová moře, nad nimiž se tetelí horký zatuchlý vzduch, panelové osady sporýpanými výtahy a apatickými bandami výrostků bez života, trosky dřevin alias lesy, davylidí v kempech, co s lahví lihu v ruce touží po romantice, plastikové náhražky čehokoli,bezohledná anonymita prázdného všedního dne, my - David Kunát, Martin Bureš, Radim Hubený,Martin Čadík.

5.7.
... Radim se v noci dost naběhal, jeho tělo si nejspíš v očekávání budoucího fyzickéhostrádání řeklo, že jednou za čas totální vyprázdnění útrob nemůže být na škodu, takže jsmetři spali a jeden seděl. Teď tu ležíme na postelích v kumbálu, kterému zde v Yusufelimístní důvěrně říkají hotel a relaxujeme. Je vedro, bagáž připravena, program domluven(s autobusem se sejdeme 8.7. v 10:00 resp. v 18:00 u cedule městečka Çamlihemşin),kompletně v pohotovosti, tak trochu nuda - všichni se těšíme nahoru, ale nikdo nemluví.
Jezero Deniz Gölü Je 14:30, konečně odjíždíme - zánovním červeným Fordem Tranzit, který již má navzdorysvé evidentní novotě prasklé přední sklo (padající kameny - jak jsme zjistili později), směrYaylalar. Prašná cesta vrytá do stráně stoupá údolím řeky Barhal. Slunce vůkol zlatí krásnépřírodní scenérie, již se nemůžeme dočkat. Cesta je však dlouhá, delší, než jsme očekávali -počasí se mění, začíná bouřit. Asi v 17:00 jsme v Yaylalaru, jedeme ještě dál - do Olgunlaru.Už tolik neprší, a tak se můžeme v klidu hádat s řidičem o to, kdo TO bude platit atd.. -peníze již znají i tady, v dřevěné osadě pod horami, kde je k nebi blíž, než do banky.
Před šestou vyrážíme po svých nahoru údolím - mokrou, za slunce jistě nádherně rozkvetlouloukou, podél zpěněného potůčku. Cesta je nenáročná, dovoluje nám poprvé pohledem prozkoumatbíle pocukrované vrcholky před námi, očima polaskat nitky malých šumících bystřin zaříznutýchdo skal. Po osmé hodině před sebou spatříme stany holandské placené expedice. Příliš snimi nediskutujeme, protože chceme dojít dále, pokračujeme až do Dilberdüzü (travnatý,rovný plácek vedle potoka - luxusní tábořiště). Přicházím první a s inteligencí mněvlastní rozehrávám světový dialog: "Hello." "Hello!" "Do you speak English?" "Yes!""Where are you from?" "Czech Republic." "Aha, tak nazdar!" "?..". Vítají nás čtyři Češi,kteří se dnes pokoušeli vylézt na Kaçkar (pozn. Kaçkar je nejvyšší horou tohoto pohoří,měří 3937 m), ale počasí je donutilo sestoupit. Ráno to zkusíme společně znovu. Jeskoro tma a řádná zima nás zahání do spacáků. Při čelovce vaříme instantní polívku,lup - a je po světle - žárovka v čudu, no to brzo..

6.7.
Vstáváme v 6:00, počasí nám nepřeje: všude kolem mraky, Kaçkar jsme ještě neviděli.Češi nám přejí šťastnou cestu, v tomhle počasu nikam nejdou, posílají nás (jak pozdějizjistíme) úplně jinam, než potřebujeme. Před polednem konečně (!) dorážíme velkým obloukemk jezeru Denis Gölü, kde se opět střetáváme s Holanďany. Bavíme se s jejich průvodcem,do Çamlihemşinu je to prý dva a půl dne, my tam ale máme být pozítří ráno..
Tak tohle je ON !Přesto se chceme pokusit o Kaçkar, mozek velí pokračovat dál, ale hora je výzva, tak blízko,na dosah ruky (výstup + sestup údajně 5 hodin), působí jako droga, silná, nepostradatelná,zahalená do mraků, ale co chvíli se nám cudně odhalující, musíme to zkusit, protozanecháváme bagáž u jezera a snažíme se rychle "vyběhnout" nahoru. Stoupáme lámavýmskalním terénem, pád na strmém ledovém platě nechceme riskovat. Počasí se zhoršilo,padají kroupy a bouří - asi 200 m pod vrcholem to s těžkým srdcem balíme. V 16:00 jsmezpět u jezera, pohled na neporušené batohy je povzbudivý - ano, tady se snad opravdu nekrade!
Davida bolí hlava, zkouší paralen, ale je to zlý. Víme houby co mu je, co kde dole ve městě vypil, před námi je dlouhá štreka.. Nejrozumnější variantou se nám jevírozdělit se - máme dvě na sobě nezávislé dvojice - dva stany, dvě dávky jídla. David sMartinem se pokusí vrátit zpět do Yusufeli a já s Radimem půjdeme dál. Jedné dvojici sesnad podaří dorazit včas. Kvapný pohled na zamrzlé jezero, pár fotek, trochu jídla - ajiž opět klopýtáme všudypřítomnou kamennou sutí, směr severozápad.
20:15, pro dnešek stačilo, jsme na kopci porostlém trávou, všude tečou potůčky,jsme v mracích. Máme toho dost, vaříme rizoto, ešus pro jistotu necháváme medvídkům dalekood stanu a kvapně jdeme spát.

Náladofka s kusem ledu7.7.
Vstáváme v 5:30, noc byla v rámci možností, stan stál z kopce a bylo mokro. Pohledze stanu je negativní - vítá nás hutná mlha, nekompromisně sytá neproniknutelná smetana, bílénedefinovatelné plno, ticho rve uši. Jdu na záchod, ztrácím však cestu zpět a musímhledat stan. Navíc se ještě rozpoutává divoký dešťový koncert. Vaříme čaj, polévku avydáváme se hledat cestu do Çamlihemşinu. Sestupujeme ze sedla po suti z obrovských kluzkýchbalvanů, chumelí a je pěkná kosa - půjčujeme si navzájem rukavice a hůlky (2 rukavice +2 hůlky, to se dobře dělí dvěma, takže to máme 1 rukavice + 1 hůlka na osobu).Pokračujeme po ledovci, narážíme na zárodek potůčku, ještě z něj ani nejde nabrat vodado lahve, ale víme, že jdeme správně, buzola ukazuje neomylně SSZ.
Cesta je nyní výborná, vede po mokré louce dolů podél potoka. Míjíme kamenné pasteveckéosady Apivanak a Polovit. Nízké kamenné příbytky bez elektřiny, internetu, kanalizace,kriminality, vodovodu a televize, stěny oplácané kravskými, či kdoví koho lejny, nízkéohrady pro dobytek, vše na louce vysoko v horách - pohádka pro civilizované uši.Pokračujeme mlžným lesem, nekonečnými zástupy zdravých, statných stromů,propletených chuchvalci laskavé mlhy - snad tu nejsou medvědi?! Někde uprostřed lesavšak scházíme ze správné cesty a po dvouhodinovém stoupání se ocitáme v neobydlenédřevěné osadě na jakémsi kopci. Stále lije jak blázen, jsme promoklí na kost,Radim vytahuje pláštěnku?!
Nalézáme cestičku, kterou už určitě velmi dlouho nikdo nešel, vede však dolů a jinécesty nevidno. Máme tedy opět problém: motáme se lesem, cesta se ztrácí v neproniknutelnémrododendronovém plevelu, kluzké kořeny přes samou zeleň ani nevidíme, každou vteřinuhrozí pád.
Konečně jsme došli na jakousi cestu pro těžkou lesní techniku, jdeme po ní. Déšť stálesílí, z lesa se na cestu valí vodopády různě nechutně barevných tekutin. Potůčky přescestu se mění v rozvodněné říčky, brodíme. Voda teče do bot vrchem, beztak jsou jižkompletně promočeny. Potkáváme pochybnou zarostlou existenci s malým klukem, kterak se sdvouhlavňovou bambitkou ohřívají u ohně pod skálou. Dokonalou znakovou řečí se s nimidomlouváme - do Çamlihemşinu ostrou chůzí pět hodin. To by mohlo jít, došlibychom ale za tmy.
Chodidla už vypovídají službu, ale musíme pokračovat. Přestává pršet, přespat však vpromoklém lese není kde. Krajina je stále více uhlazenější a civilizovanější. Po šestépotkáváme první auto, které okamžitě ochotně zastavuje... ...a před sedmou jsme vÇamlihemşinu!
V civilizaci se plac na spaní hledá hůře, bereme tedy zavděk loukou pod silnicí. Nevíme,co dříve ždímat. Vaříme a mokří, ale šťastní a spokojeně utahaní zalézáme do čvachtajícíchspacáků.Ranní idylka, kde je ten včerejší počas ?

8.7.
Ranní slunce a meloun přišly netušeně vhod, naši (dle očekávání) přijeli pozdě,ale přesto jsme je móc rádi viděli. Vítali jsme je s dobrým pocitem, s radostí, že jsmepřežili pár dní v nedotknutě panenské přírodě, odkázáni sami na sebe, navzdory vrtochůmpočasí, že jsme pronikli pod kůži neúprosně krásným tureckým horám a odhalili kousek jejichtajemného závoje, abychom byli fascinováni pohledem, který nevidí každý, že jsme pobyli tam,kde rčení "jeden za fšechny, fšichni za jednoho" není jen prázdné plácnutí do vody, kdeodhodlání, rozhodnost a vůle byly, jsou a věříme, že nadále zůstanou mnohem více, nežpeníze, sláva a moc.





PS: V roce 1998 byla v oblasti Kaçkaru situace následující: počátkem července (kdy jsme tam byli my)leželo v horách ještě poměrně velké množství sněhu, jezera byla zamrzlá. To se během měsícezměnilo, neb' vše houfně roztálo do povodní. V srpnu již Kaçkar vypadal úplně jinak (skoro bezsněhu, zalitý sluncem), takže jsem jej málem nepoznal.
Má skromná zkušenost je taková: k výstupu se hodí období začátku srpna, kdy jsou problémyspíše s nedostatkem tekutin, než s počasím. Zasněžené pohoří dokáže však vnímavému srdci dát někdy mnohem víc..






Poslední změna: 13. 1. 1999
Autor: Martin Čadík
Foto: Radim Hubený

Děkuji všem, kteří se mnou byli v Turecku.
Radim děkuje člověku, který mu naskenoval diáky, i když si s tím mohl dát víc práce ...
Zároveň se Radim omlouvá všem těm nedočkavcům, co na ty fotky čekali celý semestr.