úterý 2.7.     Marakeš, Asni, Imlil      Přespali jsme kousek od silnice, jak už bylo naším zvykem. Ráno jsme se tu moc dlouho nezdržovali, protože se tu začali rojit Berbeři. --- Vždycky mě zaráželo, že i když jsme projížděli pustinou, kde široko daleko nebyla žádná vesnice, a na chvilku jsme zastavili, třeba jen udělat pár fotek, hned tam byl Berber a chtěl dirhamy, nebo nám prodával plody opuncijí. --- V Marakeši jsme strávili několik hodin okolo poledne. Bylo už celkem znát, že jsme opustili počasím příjemné pobřeží a míříme čím dál víc na jih a do vnitrozemí. V průvodci nás varovali, že v Marakeši jsou hodně dotěrní a neodbytní prodejci. Řekl bych však, že opak byl pravdou. Marakeš je pohodové město, které se už zcela liší od měst, které jsme vídali na severu. Většina staveb tady má růžový nebo načervenalý nátěr. Většinu obyvatel tu tvoří Berbeři, zatímco na severu bylo nejvíce Arabů. Mně osobně se zdáli Berbeři daleko sympatičtější než Arabové. Také v Marekéši jsme si prošli část mediny.      Odpoledne jsme z Marakeše vyrazili směrem k Vysokému Atlasu, konkrétně k vesnici Asni. Jak jsme se k Atlasu přibližovali, z oparu a prachu postupně vystupovaly horské štíty, a my jsme jen tak zkoušeli uhádnout, kam že to vlastně v příštích dnech polezem. Když jsme dojeli do Asni, začalo rozhodování, co vlastně uděláme s autem, zatímco budeme na horách. Asi bychom auto nechali v nějakém hotelu v Asni a pak si zaplatili někoho, aby nás vyvezl do vesnice Imlil, což je východiště k nejvyšším kopcům Atlasu. Nakonec se vše vyřešilo jinak. Dal se s námi do řeči místní Berber jménem Mubarak a povídá, že když ho svezem asi 7 km směrem na Imlil, tak že tam má příbuzný a že nám auto klidně ohlídaj. Těch 7 km je prý sjízdných i pro naši škodovku. Tak jsme ho vzali. Cesta byla opravdu rozumná. Až na poslední kilometr jsme museli vystoupit, jít podél auta a odhazovat šutry. Cestu totiž stále opravují ještě od ničivých povodní z roku 1995, kdy voda vzala všechno co jí stálo v údolí v cestě. S Mubarakovým příbuzným jsme dohodli hlídání, obdarovali jsme je pár plechovkama piva Braník a začali se chystat do hor. Dokonce nám půjčili i plachtu na auto proti sluníčku a prachu. Sbalili jsme si tedy batohy a vyrazili do Imlilu. Cesta vede stále údolím podél potoka a kam se člověk podívá, všude vede množství kanálů a stružek k zavlažování každého kousku hlíny. Asi po dvou hodinách chůze jsme dorazili do Imlilu. Tady se nás hned všichni snažili ubytovat, nebo cokoliv prodat. Řekli jsme si tedy, že půjdem ještě kousek dál za Imlil a nejdeme nějaké místo na přespání. Nakonec jsme skončili u vesničky Aroumd. Večer jsme ulehali za hulákání muezína.      Další věcí, kterou jsme nečekali, bylo to, že po setmění se v celém Aroumdu rozsvítilo poulični osvětlení. Jak nám později vysvětlil Mubarak, marocká vláda dostala od Francie jakési dotace na to, aby do několika let do všech marockých vesnic vedla elektřina a silnice. Podle mě se tak do dvou tří let bude dát dojet normálním autem až do Aroumdu. Je jasné, že mísním to přinese business, ale já myslím, že takovouto vesnici člověk musí dobýt po svých :-)      středa 3.7.     Toubkal Hut      Ráno se snažíme vstát co nejrychleji, abychom chytili stín v údolí. Dnes nás čeká nastoupat asi 1300 metrů k chatě Toubkal Hut, která je ve výšce okolo 3000 m. Cesta jde napříč téměř vyschlým, šutrovitým korytem potoka a dále stoupá po jeho pravém břehu. Docházíme k poslední osadě, kde odoláváme prodejcům šutrů a Coca-Coly. Cesta se zde ztáčí a začíná trochu více stoupat. Nadále však kopíruje potok, i když někdy ze značné výšky. Jde se celkem příjemně po upravené stezce, i když pěkně praží sluníčko. Naštěstí máme dost vody. Po několika hodinách vidíme chatu. Našli jsme však dobré místo na stanování asi půl kilometru pod chatou, tak tam zůstáváme. Je teprve brzké odpoledne, tak máme zbytek dne na to, abychom si vychutnali vysokohorskou atmosféru. Jdeme spát docela brzo. Přestože jsme šli jen 5 hodin, jsme docela unavení, africké letní sluníčko asi dělá své.      čtvrtek 4.7.     Jebel Toubkal (4165 m)      Vstáváme těsně po rozednění. Po snídani balíme batohy a vyrážíme dobýt vrchol, střechu Maroka - Jebel Toubkal. Po dvaceti minutách míjíme chatu. Za ní už není tak jasné, kudy vlastně vede ta správná cesta. Volíme tedy jakousi vyšlapanou stezku, která nás ovšem po chvilce vede na suť. Bereme to tak, že je to prostě ta správná cesta a pokračujeme nahoru. Po chvíli ne zrovna nejpříjemnějšího stoupání sutí se napojujeme na opravdu správnou cestu. Stoupání je dost příkré, takže během hodiny je chata dobrých 400 metrů pod námi. Čím výš se dostáváme, tím nádhernější pohledy na okolní štíty se nám naskýtají. Oproti včerejšku se mi dneska jde docela špatně. Ale snad to rozejdu. U sněhového pole dáváme pauzičku na tatranku. Nevím, co se děje, ale není mi moc dobře. Možná se už začíná projevovat nadmořská vejška??? Odhadujeme, že nám zbývá ještě něco mezi 400 a 300 metry. Nad sněhem je kousek cesty skoro po rovině a pak je potřeba se vydrápat na hřebínek směřující už k vrcholu. Když už to vypadlo, že vrchol Toubkalu je nadosah, začalo mi bejt docela dost špatně a pěkně mě bolela hlava. Zkusil jsem tedy ještě kousek, ale bylo to čím dál horší. Zavolal jsem na Martina, že na ně o pár set metrů níž počkám. Potupně jsem se tedy sešoural zpátky pod sněhové pole. Po chvilce mi už nebylo tak blbě jako nahoře a začalo mě docela mrzet, že jsem to musel zabalit. Za nějakou dobu se vrátili Martin s Janou. Prý mi chybělo něco přes 100 metrů :-( Nojono, tak někdy příště. Naplnili jsme všechny prázdné láhve vodou vytékající ze sněhového pole a vydali se sestupovat zpět k chatě. Dole už začalo být opět pěkné teplo. Zpátky jsme už došli tou správnou cestou. Po krátké relaxaci u chaty jsme se vydali na zpáteční cestu. Rozhodli jsme se, že zastanujeme ještě kousek nad Aroumdem a zítra dojdeme k autu.