Obdivuji tvoje oči,
šíré nebe,
když se stočí
do ruličky duhovky.
Možná proto vidím tebe,
pohled z okna
když mne zebe
a lkám v rohu pohovky.
Obdivuji tvoje oči,
blankyt pravdy
pod obočím,
tůně hloubku znající.
A tak stále
sedím smutně,
skutky konat když mám nutně
a když tma je pod svící.
MČ
<<Zpět