Ráno bez vody bylo nezvykle rychlé, v půl sedmé již klesáme za vláhou. Dnes je zataženo a občas dokonce prší, takže se nejde tak špatně. U potoka Riera de Beget si čistíme zuby a konečně zase pijeme. Před polednem, mírně zmoklí, nasáváme plnými doušky starobylou atmosféru kamenného městečka Beget a polívku u kašny vedle kostela.

   Míříme nahoru do města Mollo, prší a hodně to klouže, proto volíme bezpečnější, byť nezáživnou cestu po silnici. Místní katolický kněz nás svým terénním autem vysvobodil z deštivého asfaltošlapání, takže po krátké rozpravě francouzštinou, španělštinou a znakovou řečí stojíme pod velkorysým deštníkem košatého kaštanu v zamlženém Mollu.

   Sedíme na vstupu do kostela, pozorujeme hektolitry deště jak omývají Mollo mezi cáry mlhy pod námi a nadáváme, zejména já, a to sám sobě. Místo mapy Puigmal se mi podařilo zakoupit Costabonu, která nám je prakticky nanic. V 16:30 už to nemůžeme vydržet a razíme do větru a takřka vodorovného deště na hřebínek směrem Setcases. Promoklí na kost zalézáme do vlhkých spacáků v sedle Coll de Lliens (cca 1900m) a vzpomínáme, jak jsme včera trpěli vedrem.

   Opět nemáme vodu, obvyklou ranní "yumku" vychutnáváme tedy až v Setcases, odkud stoupáme do sedýlka Coll de la Murrana kolem Xalet - Refugi D'Olldeter (2220). Mapu Costabona jsme si mnoho neužili, jednak to byla pětadvacítka a hlavně to bylo vcelku jasné, na další kus cesty nám mapa chybí, to ale vůbec nesnižuje zážitek z národního parku Reserva nacional de Freser i Setcases. Nacházíme se konečně v oblasti pořádných hor nad 2000m, ve kterých není nouze o vodopády, skalnaté srázy, kamzíky, sviště ani o supy.

   Dále je možné pokračovat dvěma cestami - GR-11 nebo variantou GR-11-7. Rozhodujeme se pro variantu a děláme dobře, panenské údolí představuje v celé kráse místní faunu i flóru, jinak nepotkáme živáčka. Nenáročný sestup údolím potoka se za refugiem Coma de Freser mění v místy zajištěnou cestu, která traverzuje skalnaté úbočí se spoustou žebírek. V dešti bychom tudy šli velmi neradi… Noc trávíme v polorozpadlém refugiu nad cestou do Nurie, Eda se vrací pro vodu, já stavím uvnitř domečku stan. Výhled však máme luxusní, supi krouží pod námi a z obou stran strmě padají dolů dvě skalnatá žebra až tam, kde mlhavě tušíme město Queralbs.

   Okouzlující atmosféra pohoří v okolí Setcases a Nurii (národní park Reserva nacional de Freser i Setcases) nám prosákla kůží natolik hluboko, že jsme opět a s definitivní platností věděli proč pochodujeme právě tudy, proč půjdeme dál navzdory otlakům na chodidlech, bolestem zad a soli v očích, proč neležíme na dece kdesi u rybníka s nohama výše hlavy.

   Núria je lyžařské středisko, na náš vkus snad až příliš komerční. Vede sem zubačka z Queralbs, v létě vyroste v kempu kousek za klášterem stanové město, ale nad klášterem je zvláštní, snad slavnostní klid. Podél cesty je mnoho kamenných křížů a různých biblických výjevů, opravdu velmi zajímavé, velkolepé místo.

   Podél toku divoké říčky a trasy zubačky sestupujeme do Queralbs. Oproti včerejšku potkáváme mnoho lidí, většinou s malým batůžkem. Dole v městečku se sluní mladý pár, vedle vyzutých těžkých bot stojí dva bágly velikosti zde málo vídané, nápadně podobné našim. Olivier a jeho přítelkyně pocházejí z Francie a mají podobný osud i směr jako my. Obdivujeme jejich průvodce pro cestu GR-11 - [1], kde je cesta rozepsána do 38 dní, přičemž každá etapa zhruba po deseti minutách.

   Loučíme se s našimi francouzskými přáteli a velmi těžko hledáme správnou cestu z města, kde se právě slaví fiesta (veřejný svátek) Svatý Jakub (Santiago). Končíme v pěkném refugiu Refugi Corral Blanc nad Planoles, nedaleko je studánka, nádhera… Zanedlouho, již v dešti, přicházejí oba Francouzi. Venku leje jako z konve, ale do refugia neprší, společně vaříme, likvidujeme francouzské olivy, sýr, českou čokoládu a oříšky, dělíme se o zážitky, zkušenosti - máme moc hezký večer. Zatímco Olivier nás s úsměvem na rtech přichází upozornit na to, že našel škorpióna, jeho přítelkyně už venku rozprostřela, déšť nedéšť, stan. My pro jistotu stavíme tropiko, ale zůstáváme statečně v refugiu.

   Loučíme se s Refugi Corral Blanc a klesáme do Planoles, odtud zase nahoru do vsi Dorria. V sedle Coll de la Creu de Maians se pod vymetenou modrohou volně pase stádo koní, nádhera. Po hranicích s Francií sestupujeme do městečka Vila Llobent, u hřbitova vaříme večerní polívku. Dostali jsme se z hor opět do nížiny, kterou musíme překonat po silnici přes ves Age a hlavně poměrně velké město Puigcerda, kde se nám ani trochu nelíbí (ani město, ani lidé, ani nic). Pokračujeme za vesnici Saneja a ukládáme se ke spánku pod hvězdy na louku.

   Padla hutná rosa, ale je nádherně. U kontejneru ve vsi Guils se loučíme s první prázdnou plynovou bombou.

   Vyhazoval jsem do kontejneru ten žlutý kousek plechu, který by zbytečně tížil a bolestivě jsem věděl, že nebude už jinému takovému dopřáno zažít se mnou a Radimem některou z těch kratších výprav do Roháčů, Julských Alp či na GrossGlockner...

   Tato malá, útočná plynová bomba odvedla dobrou práci, jednou plněná, vydržela nám vařit plných jedenáct dní.

   K refugi Malniu (placené) vede prašná cesta pro auta, takže potkáváme pro nás nezvykle mnoho turistů nejen u chaty, ale i nahoře. Končíme brzy, před čtvrtou hodinou, v luxusním refugiu Els Engorgs (2375) s palandami, stolem, kamny a armádou myší. V jiskřivě čistém a studeném potůčku pereme naše tuhé ponožky, relaxujeme a těšíme se na Andorru.