V druhé polovině března jsme vyjeli za relaxačním skialpovým působením do Rumunska - do pohoří Rodnei. Působili jsme poblíž městečka Borsa v blízkém i vzdálenějším okolí od Vf. Gargalau (2159 m). Počasí bylo celý týden nádherné, noční teploty -20 C, přes den -12 až - 15 C, ke konci týdne se oteplilo. Podklad, na němž se mělo lyžovat a snowboardovat, bohužel nestál za nic - led s přemrzlým sněhem...
Rumunské pohoří Rodnei v pozdním odpoledni
21. března 2005, zleva Vf. Galatiu (2048 m),
Vf. Puzdre (2189
m), a za nimi dvojvrchol nejvyššího kopce - Pietrosul (2303 m).
Pohoří Rodnei není svou rozlohou příliš rozsáhlé a charakterem připomíná Západní Tatry. Jeho trojúhelníkový půdorys je přibližně vymezen městy Viseu du Sus, Salva a Cirlibaba, a jednotlivá ramena trojúhelníku měří 60, 45 a 40 km. Předělem mezi pohořími Rodnei a severněji položeným Maramurešem je sedlo Prislop (1413 m). Velká část hlavního hřebene dosahuje nadmořskou výšku 2000-2100 metrů. Nejvyšším vrchlem je Pietrosul (2303 m) vypínající se nedaleko Borsy. V pohoří je řada různých minerálních pramenů, mezi nimiž nejznámější je pramen v lázních Borsa (Baile Borsa) pro svou znamenitou chuť. Je tady také 36 nevelkých horských jezer, mezi největší z nich patří Lala Mare (0,7 ha) v nadmořské výšce 1815 m a Lala Mica (0,5 ha), dále Taul Inaului a Taul Pietrosului. Nechybí tady ani vodopády, kdy asi největší z nich Cascada Izv. Cailor má výšku 80 metrů (podle našeho odhadu, kdy byla dolní část zasypaná velkou lavinou, byl led nad lavinou na jednu lanovou délku).
Ze Strakonic vyjeli chlapíci pozdě odpoledne v pátek, přičemž jeden vůz rovnou zamířil do Vysokého Mýta a druhý zajížděl do Prahy. V Praze byli postupně naloženi palič, Honza Habr, Jakub Dostálek, Petr Tobiška, a Adam Daněk. S menším zpožděním (díky Adamovi) jsme vyjeli v dešti na dálnici do Brna. Vtipný brach Čenďoch obvykle do svých aut nedává autoatlasy, a tak jsme se museli cestou zastavit na benzince, abychom se podívali, kudy tudy cestička do Velké nad Veličkou. Víska to rodná magistrova nás přivítala kolem půlnoci. Zaparkovali jsme vůz, seznámili se s Magistrovými příbuznými, poznali značně podroušeného Smrtku (musel si tam se všemi přípít a jeho stav tomu odpovídal) a vrhli se na připravené občerstvení a pitivo. Jižní Morava se nezapřela a bylo to vynikající. Po delší době dojel i Tranzit z Vysokého Mýta - ještě jsme jim nějaké koláče, klobásy, a řízky nechali. Po vřelém rozloučení doprovázeném táhlými zpěvy jsme nasedli do aut a konečně vyrazili na východ.
Přejeli jsme celé Slovensko, dojeli do maďarského Miskolce a z něj pokračovali na východ do Satu Mare. Typickými se pro tento den staly Čenďochovy odskakovací přestávky co půl hodinu. Dopoledne jsme byli v Satu Mare. Návodčí nám chtěl město důkladně ukázat, a tak jsme asi čtyřikrát kroužili kolem hlavního náměstí, a když už jsme z něj vyjeli, skončili jsme ve slepé ulici u dost jetého sportovního stadionu. No nic, teď se chtělo na záchod Sumovi, tak toho využil.
Za Satu Mare je nějaká šílená vesnice, nebo spíše dlouhá ulice, kde je jedna megalomanská honosná vila vedle druhé. Estetické cítění tady dostalo na frak podobně, jako když omylem zabloudíte do české oblasti podnikatelského baroka. Z toho šoku jsem dokonce zapomněl i fotit.
Odpoledne jsme dorazili do Viseu du Sus, Čendoch šel "vyřizovat" ubytování, a osádka druhého vozu jak největší ocásci stála u auta na hlavní ulici... asi hodinu a půl. Když už jsme se rozhodli, že zapadneme do hospody na jídlo, přijel první vůz. Ukázalo se, že je to asi dvě stě metrů daleko, z čehož nikdo nepochopil, proč museli tuto vzdálenost všichni jet autem. Inu, Čenďoch...
Ubytovali jsme se a šilhajíc hlady jsme vyrazili do hospody... jediná poblíž byla neuvěřitelně zahulená, bohužel plynové masky jsme neměli a místní CO už asi také nefunguje. Při venkovní teplotě kolem -8 až -10 C jsme nechali dokořán otevřené dveře, aby to trochu větralo. Pivo Ursus výborné, jídlo také výborné, akorát chlapec bídná číšnická začal počítat útratu nějak moc záhadně. Vyšlo mu, že bychom měli platit asi o 500 000 Lei více než jsme předpokládali a spočítali podle jídelního lístku. Vylezlo z něj, že jídelní lístek je starý, a ceny už jsou jiné, na což jsme se mu vysmáli. Po více než hodinovém dohadování to dopadlo tak, že jsme mu přihodili 200 000 Lei a vykašlali se na něj, polovinu z toho jsem platit já, druhou už si nevzpomínám kdo. Naštvaní jsme zamířili za jasného počasí ve velké kose k místu ubytování.
Jak jsem starý, tak jsem blbý, nebo líný? Nechtělo se mi při spaní v baráku vytahovat spacák, a tak jsem chrápal jenom ve vložce do spacáku. To jsem ale netušil, že se nějak netopí, a venku je fakt velká kosa. Vevnitř bylo asi něco nad nulou, ovšem pouze na vložku to nebylo, a tak mi byla poprvé, a také naposledy v průběhu tohoto výletu, v noci kosa.
Autem jsme se dostali do sedla Prislop (1413 m), kde kromě parádního výhledu je krásná malá chata Cabana Alpina s možností ubytování a občerstvení. Nějak jsme nechápali, proč jsme předchozí den nedojeli až sem. No nic, poučení pro příště. Za krásného slunečného počasí s výrazným větrem vyrážíme konečně na tuleních pásech, Suma se snowboardem na zádech na sněžnicích, po bočním hřebenu směrem k hlavnímu hřebenu. Výškové převýšní je zanedbatelné, jedná se o krásnou procházku s trochu větším batohem na zádech. Teda než nikým nezvám přišel dlouhý traverz mírně ukloněného svahu s podkladem ve formě ledu a přemrzlého sněhu. Po lyžích zůstávaly jenom stopy hran, jinak vůbec nic. Posléze jsme vyměkli a vyšmatlali přímo na boční hřebínek a pokračovali dál po něm, bo traverzovat se fakt už nikomu nechtělo.
Liduprázdnost hor vzala za své v okamžiku, kdy jsme nejprve slyšeli a poté i viděli, trojici jezdců na skútrech jedoucích odněkud od sedla Saua Gargalau. Při pohledu zpět jsme zase mohli vidět lidi a vrcholovou stanici kotvového vleku v oblasti Presina. Zatímco osm lidí vegetilo na hřebenu s výhledem na obě strany, Slávka s Pepou se vyvalovali na slunci o kus níže u salaše, a zbytek vyběhl nalehko dále do údolí, aby našel tekoucí vodu a tím i místo tábořiště. Došmatlali jsme k potoku, kolem nehož byly poslední stromy, výše maximálně kosovka, a na ostrohu mezi dvěma proudy začali stavět tábor. Někteří se promptně začali zakopávat a budovat valy proti větru, jiní vytáhli dlouhé kolíky do sněhu a plochu pro stan jenom kosmeticky upravili.
Tábor stál, WC bylo vykopáno (palič, zvětšení kapacity Jiří Špaček), a tak se mohlo vyrazit k jednomu sjezdu. Jako cíl byl zvolen boční hřeben nad táborem jdoucí z Vf. Gargalau (2159 m). Klasický sníh na podkladu neexistoval, byl to led s přemrzlým tvrdým sněhem, takže to klouzalo o sto šest. Dosáhli jsme hřebene ve výšce 1800 m (tábor circa 1500 m) a celkem znechuceně sundali pásy a začali sjezd. Led, led, a zase led, nic moc, kromě jaksi naměklého kousku dolní části svahu.
Do tábora jsme dojeli už skoro za tmy, a začali vařit něco na večeři. Už první den se projevilo strategické uvažování Žrouta, který místo pro stan vybral ve středu tábora. Díky tomu mohl strávit, s jedinou výjimkou, celý týden ve spacáku a přitom vařit. Využíval, stejně jako Martin Čadík, okolose pohybujících lidí k donášce vody. Oba chlapíci byli buď na lyžích nebo ve spacáku.
K výsledkům prvního dne patří zlomená hůlka Martina Čadíka.
První plnohodnotný den na skialpech. Znechucen kvalitou podkladu, po níž se má jezdit, vyrážím mezi posledními, což mi k překvapení ostatních zůstane po celý týden. Hromadně se neznatelně stoupá do sedla Saua Gargalau (1907 m). Za ním ještě kus na západ a už jsou vidět stopy předchůdců směřující v různě dlouhých obloucích do údolí Izvorul Cailor. Někteří jsou vidět jak rychle stoupají do dalšího sedýlka před M. Cailor (1922 m). Sjíždíme si mezi skalami nový svah. Sklon a okolní skály jsou parádní, led jako podklad je trochu horší. Po krátké čajové přestávce šlapeme pěšky v už vyšlapané stopě za ostatníma.
Honza Eliáš v horní části prvního sjetého žlababy, teda žlabu.
Ti, mezitím někam zmizeli, takže nahoře v sedle se rozdělujeme, Smrtka se nechává Plevixem ukecat na ještě jeden sjezd do předchozího údolí, zatímco já s Magistrem a Adamem sjíždíme na druhou stranu. Svah je mírný, oblouky střední až dlouhé. Přejíždíme více doleva, částečně bočním potočním údolím a poté svahy jej lemujícími. Dojíždíme až na hranici lesa. Od ní traverzujeme kus doleva přes další údolí a mírně nastoupáváme ke zbytkům chaty. Vegetíme tady, svačíme a opalujeme se. Kromě toho fotím Magistra a Adama, jak jezdí na lyžích vyslečení do půl pasu.
Magistr při sjezdu do jižně orientovaného údolí pod vrcholem Vf. Gargalau (2159 m).
Sjíždíme kus dolů, a přítom hážu zaseknutím lyže o kus ledu takovou tlamu, jako už dlouho ne. Seklo mě v krku, páteři, a motá se mi kedluben. To je teda úžasné! Jedeme ještě dál lesním průsekem až kousek nade dno údolí. Nedojíždíme až úplně dolů a kousek necháváme být. Stoupáme na pásech napřed průsekem a poté doleva k bývalé chajdě. Od ní dále kus vlevo až na hlavní hřeben pod Vf. Gargalau. Svahy do našeho údolí jsou už dávno ve stínu, takže to bude beton bomba kotel nářez. Docházíme až k samotnému svahu z Vf. Gargalau, a teprve tam sundáváme tulení pásy. Při sjezdu míříme ještě kus doprava na zatím prosluněný, a hlavně prudší svah. Část je vynikající, bohužel většina za moc nestála. Přes nějaké hupy dojíždíme na rozsáhlou planinu a po ní dlouhými oblouky až k táboru.
Překvapivě, Žrout a Martin už opět vaří ze spacáků. Teplota po západu slunce rychle klesá a brzy se dostává na oblíbených -20 C. Venku se ze všech nejdéle realizuje Magistr, ostatní zalezají do stanů přes veškeré povzbuzování: Pojďte ven, je tu krásně, nespěte tolik, budete ráno malátní. Nic nepomáhá, a po osmé hodině nespí akorát dvojice s kuchyní, teda spíše koutem a barem... Probírají jména dívek v kalendáři a přihody s nimi spojené. Za první noc se chlapci dostali v kalendáři jenom do března. Mají toho ještě dost před sebou.
Brzy ráno vyrážíme na lezení ledů na vodopád Cascada Izv. Cailor, který je podle mapky jenom přes přístupový hřeben hluboko v údolí. Ostatní se realizují při lyžování. U salaší zjišťujeme, že Smrtka nevzal šrouby do ledu, a Suma že nemá přilbu. Tak jako nejmladší vyrazil Smrtka nazpět do tábora pro příslušné potřeby. Šrouby dovezl, přilbu ne, protože ji měl Suma vespod batohu. Mezitím uchylnix Plevix, který vtipně čekal na větru v sedýlku někam zmizel i s lanem. A to ještě dříve než k němu Suma došel se snowboardem. Tím pádem jsme bez lana a Smrtka ani nemusel jezdit do tábora…. Docházíme do sedla, z něhož není vidět do údolí a podle mapy by měly být někde kus pod námi skály. Stáčíme se tak o kus doprava a na dno údolí sjíždíme řídkým vzrostlým lesem. Sjezd je parádní, sníh je díky slunci pěkně naměklý. Končíme až u turistické značky vedoucí podél sněhem zakrytého potoka. Jedu se podívat kus dolů po proudu, zda tam někde není uchylnix Plevix. Není třeba hádat, nebyl tam. Vracím se k místu relaxace ostatních, nasazujeme pásy (Suma sněžnice) a během chvilky docházíme k vodopádu. Led vypadá celkem impozantně ve dvou kaskádách. Začátek je ukryt pod velkou starou lavinou. Odkrytou část ledu odhaduji na jednu lanovou délku, tj. 60 metrů.
Vodopád Cascada Izv. Cailor s velkou lavinou na začátku.
Soukáme se do matroše, blembáky na hlavu jako první. Z cvičných důvodů bereme i sedáky, i když jsou nám dobré jenom ke skladování šroubů, karabin a dalších blbin – bez lana zbytečných. Hrabeme se laviništěm k začátku ledu. Pravá část sestává v dolním úseku z poházených ledových škeblí, kompaktnější led je potom vlevo. Bez možnosti jištění nikdo nemá příliš velký morál na sóla, a tak kloveme do ledu jenom do 1/3 jeho výšky. Jelikož je vlevo kolmá skála s občasným porostem, tak jako sestup volíme oblast napravo od ledopádu. Nápad dobrý, realizace horší. Sestupuji jako první napřed hodně ukloněným lesem až ke skalnaté hraně. Teprve na ní mě tak nějak došlo, že jsem se měl podívat na cestu dolů před nástupem do ledu. Smrtka na mě povykuje, že můžu přímo dolů z místa, kde stojím, což se mi úplně nezdá. No nic, poslechnu ho. Vše v pohodě, dokud jako zbytečný nezahodím jeden pikl. Díky tomu je zbytek sestupu o dost zábavnější, a využívám k němu i spadlého stromu.
Druhý slézá kus doprava do sněhového žlábku Suma následován Adamem. Adamovi se zdál průběh dne zatím dost nudný a šedý, a tak při sestupu spadnul. Jelikož jako malý šolda dělal judo, tak v něm zůstaly nevhodné návyky. Místo, aby se svezl po zbraních až na sníh, tak se v letu otočil čelem po svahu. První salto s dopadem na staré laviniště ještě kontroloval, zbytek už ne. Zajímavými vzdušnými kreacemi se dostal až do dolní části laviniště. Kupodivu se začal hýbat, takže nic zlomeného nebude. Pikly posbíral Suma, brýle se našly rozbité. Samotný Adam moc poškozený nebyl, roztržená fleece bunda a dvě vrstvy pod ní, rána na hlavě, naražené žebra a velké modřiny na nich, stejně jako na vnitřní straně paže. Chlapík měl štěstí, neboť kromě průletu mezi několika stromy, při pádu laviništěm minul jediný šutr široko daleko o pověstné milimetry. Šutr byl trochu nepříjemný, neboť trčel jako tupá žiletka přímo vzhůru.
Po slezení Smrtky balíme věci a stoupáme do sedla krásným žlabem, u něhož jsem si podle mapy a pohledu shora myslel, že je přerušen skalním prahem. Není. Suma jde na sněžnicích, Adam celé na lyžích, Smrtka si je nasazuje výše. Mě se nechce nasazovat tulení pásy, a tak šlapu diret pěšky nahoru. Se Sumou si dáváme ještě odbočku pár desítek výškových metrů k jeskyni poblíž 30 m kolmého ledu na skále. Jeskyně výborná, jenom nechápu, jak mohl Suma se SNB na zádech vylézt na sněžnicích tak prudký kopec – pod hranou jeskyně je asi deset metrů svah se sklonem větším než 45. Zábavné bylo opuštění jeskyně, kdy to na sněžnicích nešlo, a měkké snowboardové botky nejsou zrovna nejvhodnější k pokusům o kopání stupů. Nakonec jsme se dostali do spádnice žlabu a jím rychle stoupali vzhůru. Došli jsme Adama se Smrtkou, kteří vegetili na slunci a společně dosáhli sedla.
Po menším občerstvení jsme dojeli do tábora a vynadali Plevixovi do kokotů.
Středa se ukázala jako nejlepší lyžařský den. Tradičně vyrážím z tábora ve dvojici se Smrtkou téměř poslední. Stoupáme pod severozápadní svah z Vf. Gargalau, kde už je o nějakých 400 metrů výše Žrout s Martinem Čadíkem. Na vrcholu sundáváme pásy, kousek přejíždíme po hřebenu až nad začátek prý komerčního širokého žlabu. Šířka je skutečně impozantní, a převýšení více než slušné - 650 metrů. Žrout s Martinem už jsou ve dvou třetinách výstupu, když začínáme sjezd. Sjíždím to asi natříkrát, je to kaše, řvu nadšením. Letos zatím nejlepší lyžování! Dolů dojíždíme až k pramenům Toloaca, sundáváme oblečení - na slunci je snad třicet C či více. Hromadné natírání opalovacím krémem je doprovázeno svačinkou a pitím. Čekáme na Sumu, který nahoře asi někde po technických problémech zakufroval. Nakonec přijíždí jiným žlababou.
Relaxace po sjezdu za tropického vedra.
Vícekrát to jeli Žrout, Martin Čadík (3x), a Jiří Špaček (2x), ostatní jednou. Stoupáme nahoru, pásy hlavně v traverzech šíleně kloužou, výše ve svahu jsou dva traverzy slušně lavinově exponované. Docházíme na hřeben, vegetíme a vegetíme. Čekáme na ostatní, a po jejich příchodu (na doraz to hrotili jenom Žrout a Jiří Špaček) se přesouváme na vrchol Vf. Gargalau. Z něj sjíždíme jižně orientovaným žlabem 500 výškových metrů. Já se Žroutem v čele. Opět vynikající kaša lyžování. Důvěru příliš nevzbuzují hluboké trhliny napříč svahem. Jakub to ještě vylepšuje, když vyjíždí z hlavního žlabu pod exponovaný lavinový svah. O kus níže ještě jedeme v mokrém kašovitém sajrajtu až skoro k lesu. Na pásech stoupáme nahoru a zpod Vf. Gargalau sjíždíme do tábora.
Ráno se nic neponechalo náhodě, a dnes vyrazili už dávno všichni na kopce, dokonce i Adam! Smrtka a já jsme předposlední, když ještě asi hodinu plkáme s Mírou a Pepou. Výsledkem tak je opuštění ležení až někdy před jedenáctou hodinou. To je teda ostuda, asi ze mě bude největší troska... Se Smrtkou volíme ležérní tempo, neboť tušíme, že už nám nic neuteče. Vylézáme na obvyklém místě na hřebenu a ve velké dálce vidíme část skupinky sjíždějící jižní svahy. Rozhodujeme se pro první sjezd do krásného údolí, jemuž jsme se s výjimkou prvního dne nedopatřením vyhýbali. Nápad dobrý, realizace hnusná. Smrťák vybral sjezd až téměř na konci pravého hřebínku pod nějakýma malýma převějema. Sjezd by byl dobrý, kdyby tam byl sníh a ne led.
Po doplnění tekutin jsme vyběhli dobrým sněhem na protilehlý boční hřeben a po něm stoupali vlevo k hlavnímu hřebeni. Opět hnusný přemrzlus, pásy kloužou o sto šest. Výše na ledu ujíždím dozadu a padám. Výsledkem je kousek chybějící sedřeného palce, odřená hůlka a zjištění vlastní nemohoucnosti. Byl jsem tak otrávený, že jsem se nebyl schopen přetočit přes hlavu či záda a dostat tak nohy s lyžema pod sebe. Díky tomu jsem se po tom kostrbatém ledu docela projel.
Legrace nekončí, Smrtka dostoupá poslední mírný úsek na pásech, ja už šmatlám pěšky. Přicházím k cca patnáctimetrovému prudkému svahu. Bez obav do něj nastupuju, abych po dvou metrech skončil, neboť nejsem schopen do podkladu zakopnout ani špičku skeletu. Smrtkovi se do té zmrzlosti chce, a tak do toho opatrně jde. No nic, je plnoletý, hlavu má vlastní, opatrný také je, tak ať si důkladně okope skelety. Výstup vypadal asi následovně: koncem hůlky vyrýt chyty pro ruce, s použitím velké síly vykopat stupy pro botky, posunout se o kousek výš a celý postup zopakovat. Na tomto úseku strávil Smrtka odhadem 20-30 minut. Jako druhý jsem v hotových stupech vyběhl nahoru za něco přes minutu. Došmatlali jsme až na samotný vrchol, kde jsme pojedli a povegetili.
Dívali jsme se jak ostaní lyžují na vzdálených svazích a nakonec se měkkým kašovitým sněhem pustili také dolů. Sklon svahů na této straně hor je mírný, takže dlouhé oblouky to jistily. Trochu vadila kvalita sněhu, kdy v rozměklé kaši drhly lyže každá nezávisle. O komické situace tudíž nebyla nouze. Při sjezdu potkáváme asi desítku spoluvýletníků, kteří už závěrečně stoupají do sedla ke sjezdů do tábora. Dojíždíme nad les, nasazujeme tulení pásy a stoupáme vyšlapanou stopou. Rychle získáváme výšku, ale ne dostateně, takže nikoho už nedoženeme a poslední trojici vídíme jak mizí na hřebenu ke sjezdu do tábora.
Chvíli po nich tam dorážíme také, sundáváme pásy a po oblíbeném ledovatém podkladu mastíme dolů. Do tábora dojíždíme už bez slunce.
Povečeříme, plkají se blbiny a opakovaně je navrhován táborák. Poměrně dlouho je k němu většina hluchá a skeptická. Organizátoři v čele se Sumou nevyměknou a pár metrů od tábora hoří víc než slušný táborák. Ten se postupně prohořívá dalšími vrstavmi sněhu dolů. Stalo se něco neuvěřitelného a táborák vytáhl ze spacáku dokonce Žrouta. Škoda, že nás to nenapadlo dříve, kdy bychom Žrouta mohli mimo spacáku a lyží potkat i ve společnosti.
Konstatování dne: trapné teplo, pozdě večer a v noci se oteplilo, teplota z -20 C stoupla na -5 C. Musíme spát při úplně otevřeném stanu, abychom se v noci moc nepřehřívali. Co už, když ani na to počasí není spolehnutí. Budíme se v obvyklou pozdní dobu, část agilních jedinců vyráží po snídani ještě na skialpy. Zbytek výpravy vegetí na slunci a balí si své proprietky. První z tábora vyráží s velkým předstihem Míra Kraus. Po něm následuje spousta ostatních až na tábořišti zůstává pár nejzarytějších jedinců v čele s Čenďochem. Dále Žrout, Martin Čadík a já. Rychle přejíždíme k salaším a od nich mírně nastoupáváme na hřeben. S Čenďochem mířím do sedla mu ukázat přístupovou cestu k vodopádům a samotné vodopády. Téměř po vrstevnici přecházíme bez tuleních pásů k horní stanici kotvového vleku, kde se potkáváme s ostatními. Dělá se množství fotek velké grupy před vlekem. Ideální společný snímek ze skialpového výletu...
Čenďoch se seznamuje.
Pro místní jsme vítanou atrakcí, což je za chvíli oboustranné. Kromě toho, že se seznamujeme s jednou slečnou a jednou paní, která nás fotí - viz fotogalerie, potkáváme už DRUHÉHO rumunského skialpinistu v životě (první byl před dvěma lety na Paringu). Bořík je oblečen komplet v Mammutovi, akorát jeho výbava poněkud pokulhává - Silvretta 400 a prehistorické Koflachy. Zřejmě už viděl film Snowboarďáci nebo pouze Vertical Limit, takže má lyžařské brýle pořád na čele. Vůbec se nebude divit, že se mu mlží. :-)))
S rumunským skiapinistou v mezistanici lyžařského střediska Borsa.
Hromadně sjíždíme s obrovskými batohy obě části sjezdovky, když dolní už je částečně bez sněhu. Nicméně se dá krásně a v pohodě dojet až k dolní stanici sedačkové lanovky. Tady už se sluní Míra. Tlačíme do sebe zbytky jídla, Čenďoch mizí na obligátní pivo do hotelu, přičemž koupil orientační mapku Borsa - Maramures za 35 000 Lei. Na dopravu z vysoka peče... tudíž přecházíme asi kilometr po silnici a nakonec částečně sněhem k hlavní silnici. Z ní různou dopravou do Viseu du Sus.
U domácích se rychle převlékáme a nabalujeme auta. Za krásného slunečného počasí projíždíme údolím na západ, a přes dvě sedla a kolem jednoho lyžařského střediska se dostáváme do Satu Mare. Čas večeře se přibližíl, a každy volil to, co mu bylo po chuti. Většina vzala za vděk jakýmasi pizzama a podobnýma podivnýma pochutinama, odolnější část vyrazila do místního stylového restaurantu No pardon pub. Obsluha výborná, jídla parádní, živá hudba ve stylu preludátora na klavír, ceny za jídla od 100 000 Lei výše, pivo 28 000 Lei. Dal jsem si Brašovské pečené maso s pečeným bramborem. Bylo to vynikající, na dřevěných talířích, akorát příbory nebyly dřevěné. Asi o půl jedenácté vyjíždíme dál na západ k maďarským hranicím.
Přejíždíme čáru a ještě kus jedeme, než odbočíme k nedalekému lesu... ještě se mi nestalo, abych spal pod širákem v dosahu a doslechu téměř dálnice (jen co se provozu týká). Tak byla premiéra.
Přejíždíme do Miskolce a s Čenďochovým orientačním nesmyslem jej málem dvakrát objíždíme. Nakonec díky domluvám typu: "Ty, teta, pojď sem, kde jsou tady termály" se k nim dostáváme. Termály dobré, různé bazény a planetária ve skalách a v jeskyních... na můj vkus poněkud studené, když nejteplejší bazén měl 34 C, no kde to jsme? Zatímco v devět ráno jsme tady téměř sami, s přibývajícím časem se všechny prostory neuvěřitelně plní. Máme tak oblíbenou zábavu, a to prohlížení pěkných slečen (bylo jich jen pár). Jako obvykle, Žroutovi to bylo málo, a tak některé z nich lechtal na chodidlech. Přes hubu kupodivu nedostal.
Jdeme ještě na jídlo, které skončí tak, že Suma jde za Magistra a Adama vyreklamovat jedno neoprávněně přičtené jídlo - dobrých 650 forintů. Kolem dvanácté vyjíždíme z Miskolce a už za hnusného počasí přejíždíme na Slovensko. Počastí rozhodlo, a tak na výstup na Kraĺovu hoĺu zůstávám sám. To je teda posádka, to je nadšení, všichni jsou z cukru a nic nevydrží. Abychom se nenudili, pokračuje oblíbená hra na bloudění, tentokrát v Detvě, kde neúspěšně hledáme hospodu, když ta vyhlášená je zavřená. Zastavujem ve vesnici o kus dál, část míří do hospody vpravo, kde nechtějí slyšet o nějakém normálním kurzu za CZK, většina potom do luxusnější (a z hezčí obsluhou) hospody vlevo. I když si myslíme, že se s jídlem flákáme a jsme opravdu HROZNĚ pomalí, skupina v hospodě vlevo nás vyvádí z omylu. Přecpaní a odpočatí vycházíme z pohostinského zařízení, a druhá grupa je teprve tak v jedné třetině svých přežíracích hodů. To se teda načekáme...
Když už se milostpáni rozhodli zvednout a opustit lokál, co se nestalo, Čenďoch tam zapomněl batoh. Nebyl by to Čenďoch, aby neměl štěstí, a sličná servírka za ním vybíhá z restaurace s jeho špinavým propoceným batohem. No teda...
Další cesta už byla nudná, až na husté mlhy přes Fačkovské sedlo a předchozí vtipné zabloudění alias špatné odbočení. Hranice v Makově přejíždíme v pohodě a šupáme si to směr Rožnov a Valmez. Dorážíme do Valu k nádraží, kde vystupuju se Smrtkou.
Bílý Ford Tranzit dojel do Velké nad Veličkou, kde proběhlo obvyklé bratření a vítání, čehož důsledkem bylo, že s výjimkou řidiče byl zbytek skupinky na mol. Následná cesta do Prahy byla veselá a hravá. Chlapíci z Budějovic zůstali spát u Adama, protože dál to už nebylo možné zvládnout - hlavně Míra, který odřídil celou cestu z Rumunska.