DVĚ TVÁŘE TATER

Tatry, viděl jsem je v blízké době po sobě, spatřil jsem však dvě různé tváře. První byla nádherná, druhá ještě hezčí.


PODZIM
Podzim voní medem, smolou, jehličím, skořicí a vůbec kořením. Tolik smutných barev, paleta odstínů jež nezná hranic - okrová, hnědá, temně zelená, listová.. Vše společně rozehrává mimořádně působivou melancholickou melodii v každém, kdo má chuť naslouchat. Proto ostré kontury něžně maže mlha, proto jemně mží a jehličí se rosí, proto ospalé těžké duchny na obloze nepouští k zemi pichlavé jedovatě palčivé paprsky slunce. Snad i potůček, každá bystřina cítí tu nádhernou atmosféru - šumí klidně, teskně, jakoby tiše pěly baladu o konci sluncem pozlacených dní. Je to krása, nekonvenční, jiná, snad tím nádhernější.


ZIMA
Zima, ne tohle není ta pocukrovaná, nadýchaná, lehká zima. Vše je ostré, napnuté, řinčící, jakoby načasované k výbuchu. Přemrzlý sníh se obrnil řezavou skleněnou slupkou, která jako nekonečné zrcadlo ochotně odrazí každý paprsek světla zpět do éteru. Zvěře nevidno, a přesto lze všude tušit život - vítr si jako náročný malíř hraje se všemi odstíny modré, prudké stráně bez varování hodlají odlehčit svým hřbetům a setřást ledovou zátěž do údolí, hory, skály, skalky i malé kamínky si bez ustání navlékají další a další vrstvy průhledného brnění. To je zimní život hor.



Poslední změna: 31. 3. 1999
Autor: Martin Čadík
Děk uji všem, kteří tam se mnou byli...