text: Martin Čadík
další informace: Colorado 2011

Sangre de Cristo - Málo známá krev Kristova

Širokým údolím, někde hluboko v srdci Severní Ameriky, šípem smrtelně zasažen, belhá se španělský kněz. Vysílen padá k zemi, a jeho poslední pohled míří k nebi. Matným zrakem zahlédne zdánlivě nekonečný, večerním sluncem ruměný, nadpozemsky štíhlý hřeben zasněžených hor. Než jeho srdce zatluče naposledy, potichu zbožně vydechne "Sangre de Cristo", krev Kristova.


Nacházíme se v nejjižnější části amerických Skalistých hor, v oblasti dnešního státu Colorado. Na vysoké hory není Colorado vůbec skoupé, tyčí se zde 54 "čtrnáctitisícovek", štítů vyšších než 14000 stop (4267m). Nejznámější a nejnavštěvovanější z nich nalezneme v pásmu na západ od hlavního města Denver (Boulder, střediska Vail, Aspen, NP Rocky Mountain). Výrazně jižněji vybíhá od městečka Salida až do sousedního státu New Mexico jako úzká stužka skalnatý hřeben Sangre de Cristo. Délkou přes 300km je jedním z nejdelších pásemných hřbetů světa. Nalezneme zde ty nejdivočejší štíty v Coloradu, které se navíc tyčí úctyhodných 2000m nad okolní krajinou, a přesto se vezou "Sangres" neprávem až na druhé vlně zájmu. Snad i proto, že se nejedná o národní park.

Pikes Peak (4302m) - americký národní vrchol

Nejbližší spojení s civilizací nabízí letiště v Colorado Springs, odkud je hřeben vzdálen zhruba 100 mil. Byl by však hřích minout význačný Pikes Peak, který se majestátně tyčí nad Manitou Springs v těsné blízkosti Colorado Springs. Tato charismatická hora se v minulosti stala symbolem zlaté horečky v Coloradu, námětem k patriotické písni "America the Beautiful", i lokalitou pro odvážné elektrotechnické experimenty Nikoly Tesly. Dnes je někdy proklamována "nejnavštěvovanější horou světa," k čemuž jí zdatně napomáhá silnice Pikes Peak Highway i zubačka Manitou and Pike's Peak Railway, obě vedoucí až na samotný vrchol.

Zde se doporučuje zastavit, konečná zubačky na vrcholu Pikes Peak (4302m).

Hlt minerálky z obecní kašny v Manitou Springs je lahodným začátkem výstupu na Pikes Peak po stezce Barr Trail. Potkáváme mnoho sympatických lidí, z nichž většina má na sobě pouze tričko, trenýrky a běhací boty. Trénují na každoroční Pikes Peak maraton, což obnáší převýšení +-2347m, vzdálenost 42km a nejlepší zaběhnuté časy pod 4h! Stezka poctivě stoupá, takže brzy shora spatříme démonické tmavě červené pískovcové skály v Zahradě bohů (Garden of Gods). Civilizaci připomíná jen občas viditelný proužek kolejí, města v údolí stydlivě vykukují mezi stromy. Narůžovělé žulové skály nás dovedou na rozlehlý vrchol, kde je atmosféra výrazně komerčnější, parkoviště plné aut i lidí, konečná stanice zubačky, ale také kruhový "letecký" výhled, na který se nezapomíná.

Zlatá horečka v Coloradu (Gold Mining Area)

Při sestupu ještě obdivujeme pokroucené, zauzlované borovice (Bristlecone Pine), v další cestě za "naším" hřebenem však vysokohorskou vegetaci dočasně opouštíme. Procházíme krajem zlatokopů, žlutých květů opuncií, prérií s pasoucími se stády koní, krajem, který se filmaři westernů snažili napodobit. Centrem oblasti je městečko Cripple Creek, které z posledních sil vydechuje dobrodružnou atmosféru starých časů, jeho lesk už ale dávno sežrala rez a místo zlatých nuget tu dnes cinkají spíše mince hracích automatů a šustí žetony heren.

High park road, vyhlídková cesta, která může být sama o sobě cílem.

Chlapík, který nám zastavil na High Park Road pracuje v jednom z posledních dvou funkčních zlatých dolů. Prozrazuje, že povrchový důl dává zhruba 20kg zlata za den, stejně jako to, že ráno mu přes cestu přeběhla puma. Řeku Arkansas, kterou si vodáci prostě zamilovat museli (zejména soutěsku Royal Gorge), přejíždíme už s dalším dredovatým týpkem a otepí kajaků na korbičce. V městečku Westcliffe se dozvídáme, že na svazích Sangre de Cristo jsou rozsáhlé lesní požáry, ale od Hermit Road směrem na písečné duny, kam míříme, bychom měli projít.

Sangre de Cristo - nekonečný hřeben

Ke vstupu do Sangre de Cristo zatím není (na rozdíl např. od NP Rocky Mountain) potřeba žádné povolení ani poplatek a až na pár výjimek je všude povoleno volné táboření. Napočítáme zde deset čtrnácti- a 86 (!) třináctitisícovek (3962m). Nejvyšší z nich, jako např. Blanca Peak (4372m), jsou posvátnými horami indiánů Navahů.

Hřeben Sangres z vrcholu Rito Alto Peak (4204m).

Spread Eagle Peak (4091m) denně svým orlím zrakem kontroluje Sangres, hřeben, který byl stvořen pro přechod. Bližší kontakt s morálovou sutí na Rito Alto Peak (4204m) však prozrazuje, že levné to tu nebude. Člověk by nejraději levitoval, jen aby neposunul zrovna ten špatný kamínek, který vysype celý svah. Mezi potůčky z tajícího sněhu stavíme stan, čemuž přihlíží se zájmem pár ovcí tlustorohých, jedna sviští rodinka, a protější železitý hřeben (Hermit Peak), co se zrovna koupe v panenské krvi večera.

Divoký Crestone Creek se stéká z několika bystřin, které si to za ním pádí (často z jezera) údolími plnými života. Každé z těch údolí kouzelně fosforeskuje mladou zelení aspenů. Aspen (topol osika) zde dorůstá až 15m a při pohledu z hřebene tvoří jiskřivé koberce. Indiáni údajně používali prášek z kůry těchto stromů jako "opalovací krém". Větrné svahy u stále ještě zamrzlých Willow lakes nás pro změnu vítají hustým podrostem pokroucených vrbiček a fotogenickým vodopádem.

Willow Creek Park, zázračné údolí plné aspenů s dvojicí jezer a vodopádem na závěr.

Při výstupu do jednoho z početných technických sedel mi parťák Lionel mizí z dohledu někde vpravo za hranou, a tak se vydávám do skalnatého kuloáru také. Lezení není obtížné, ale expozice značná, bágl na zádech tíží, skála je místy lokrovitá, civilizace dva dny daleko, opatrnost na maximu. Vtom se někde nade mnou spouští varovný jekot. Otáčím hlavu vzhůru, kde se již promítá zpomalený záběr rotujícího kusu skály velikosti pěkného nočního stolku. Instinktivní úskok na stranu, snaha vstřebat se do skály a předstírat, že tu vlastně ani nikdo není. Zastavený dech a nezištná myšlenka na umírajícího kněze, i na Krista..

Záběr se opět vrací do normální rychlosti, když kuloárem prohučí přívěsný vozík kameniva. Nerost mizí kdesi hluboko v údolí, sekundový odlehčující, hřejivý, až vítězný pocit "překonání gravitace", a první známky reality s řezavou bolestí v levé noze - přeci jen tento zápas nebyl zcela bezkontaktní. V adrenalinovém oparu letíme po skále vhůru, tak jak se jen s plným báglem dá. Na kótě 13799 (4206m) dochází k inventuře zranění - pořezaná ruka, dvě díry v noze, zlomeného nic, Lionel bez jediného škrábnutí - líp to ani dopadnout nemohlo. Zastavit krvácení, obinadlo, růžová pilulka, a snad to dolů půjde. Bohužel je jasné, že skalnaté vrcholy Crestone Peaks, na které jsme se obvzláště těšili, jsou pase. Bude asi bohatě stačit ostrý hřebínek vedoucí do sedla pod Humboldt Peak, který se na nás poťouchle zubí nedaleko pod námi.

Skupina Crestones se chlubí čtyřmi čtrnáctitisícovkami. Zleva Humboldt Peak, Marble Mt., Milwaukee Peak, Broken Hand Peak, Crestone Needle a nejvyšší Crestone Peak.

Respekt budící Crestone Peak a Crestone Needle jsou kamenným jádrem pohoří Sangre de Cristo. Dech beroucí slepencové stěny nabízejí odvážným řadu technických lezeckých cest nejvyšší obtížnosti, několik v USA legendárních klasických horolezeckých výstupů, a i běžný vysokohorský turista si ve skupině Crestone najde svůj výlet snů, např. na Humboldt Peak (4287m).

Velké písečné duny (NP Great Sand dunes)

Překvapivě vysoké a prudké sedlo mezi Marble Mt. (4043m) a Milwaukee Peak (4122m) je s oteklou nohou zážitkem spíše intenzivním, než pozitivním. Odtud to ale již vypadá na zaslouženou labužnickou procházku dolů tím nejhezčím a nejodlehlejším údolím, které jsme zatím navštívili. Před očima se míhají nejvyšší vápencové partie se zbytky sněhu, jezírky a kosodřevinou, pod sedlem Music Pass rozkvetlé louky, kde vítr rozehrává struny trávy do té nejkrásnější symfonie, jakou jsem kdy slyšel. Bílé koberce pryskyřníků vystřídají žluté polštáře sulphur flowers (eriogonum), a místo pichlavých smrků a jedlí douglasek přicházejí opět na řadu světlé kmeny aspenů.

Rozpálené písečné duny a sníh na svazích skupiny Blanca Peak (4372m), NP Great Sand Dunes.

Hrst oříšků však pro nás ještě chystá stále silnější a mocnější řeka Sand Creek. Stísněna mezi vysoké hřebeny začíná nervózně kličkovat, a křižovat stezku, po které sestupujeme. Stavíme mosty ze suchých aspenů, kterých je tu všude dostatek. Chvíle strachu nad zpěněnými vlnami, vítězství rovnováhy nad hlučící nervozitou, a dalších pár kilometrů, než je potřeba tok opět překročit. V letní sezóně zde bude jistě vody méně, my jsme ale postavili snad dvacet mostů. Zpoza skalky nás zdraví obrovský sametově hnědý los a my už přestáváme věřit, že dnes ještě z dlouhého údolí vyjdeme. Pak se náhle obzor otevírá, podrážky se hluboko zaboří do písku a v dáli se vykreslí západem rudá silueta písečných dun.

Duny v NP Great sand dunes vznikly z naplavenin řeky Rio Grande a jejích přítoků dlouhodobým působením větrů vanoucích náhorní plošinou San Luis. Převažující západní vítr přesunuje naplaveniny z údolní nivy na východ, kde naráží na hradbu hor Sangres a ztrácí sílu. Písek se tak ukládá stále na stejné místo a vytváří duny. Duny, s naměřenou výškou přes 200m (nejvyšší v Severní Americe), tak i dnes neustále rostou.

Ráno mi kolem báglu poletuje zelený kolibřík, jako by se nechumelilo. Poslední svépomocný most přes říčku a pak už jen sucho, vedro a písek. Písek v botách, očích, mezi zuby, jemňoučký písek, který se pod nohama sype dolů, takže každý krok je jen poloviční vzdálenost a dvojnásobná námaha. Písek, který pálí na kůži i v očích. Vypadá to, že jsme si vybrali poněkud masochistický cíl cesty, ale jediný pohled na moře písečných dun se zasněženými čtyřtisícovkami v pozadí dá zapomenout na všechny trable. Je to instantní, zároveň věčná, čistá krása, a to i na dotek.

Od civilizace nás ještě dělí Medano pass, kde v noci poprvé za dobu, co tu jsme, prší, a to dosti poctivě. Ráno tak vidíme vrcholky nad námi v nedbalkách, ospalé, rozmrzelé a zahalené v bílém pyžamu. Přechody některých těžších sedel, které jsme absolvovali, pod hromadou nového sněhu si nedovedu představit. Melancholické počasí nám usnadňuje odchod z tohoto vysokohorského chrámu přírody, naše srdce svítí štěstím a přetékají láskou. Dobře víme, že jsme zažili krásu někde na hraně mezi nebem a zemí, že jsme si zhluboka nahlédli do vlastních duší, že nemůžeme a nechceme zapomenout. Stálo to trochu potu i krve, a stálo to za to - díky, Sangre de Cristo.

Praktické informace

Přístup:
letiště Colorado Springs (CS) nebo Denver
autobusy Greyhound na trase Denver - CS - Walsenburg
stopování je oficiálně zakázáno, ale funguje skvěle (pokud něco jede)

V horách:
extrémně suchý vzduch, hodně pít!
v každém údolí je dostatek pitné vody (potoky)
pozor na lesní požáry
pozor na medvědy
v oblasti písečných dun pozor na vzdálenosti (zdá se to blíž, a jde to hůř, než obvykle), nechodit na boso, ani v sandálech - písek může mít přes 60°C

Odkazy:
http://en.wikipedia.org/wiki/Sangre_de_Cristo_Mountains
http://www.summitpost.org/sangre-de-cristo-mountains/171124
http://mc.posvete.cz/colorado11
http://www.100summits.com
http://avalanche.state.co.us
http://www.coloradotrail.org
http://mapper.acme.com

Popsaná trasa

Colorado Springs - Manitou Springs - Barr Trail - Pikes Peak (4302m) - Devils Playground - West fork west beaver creek valley - Gillett - Cripple Creek - Mount Pisgah - High park road (11) - HW 50 - Arkansas river - Texas Creek - Westcliffe - Hermit road - Gibson creek - Spread Eagle Peak (4091m) - Rito Alto Peak (4204m) - Rito Alto Trail - N Fk Crestone CR Trail - 744 - North Crestone Lake - bezejmenné sedlo - bezejmenné sedlo - Willow Creek lakes - bezejmenné sedlo - Peak 13799 (4206m) - sedlo pod Humboldt Peak - Old mine - bezejmenné sedlo - Upper sand creek trail - NP Great Sand dunes - Sand ramp trail - Medano Pass - crossroads of 559 and 412 - 559 - 69 - Walsenburg - Colorado Springs


<< Zpět


(c) Martin Čadík, 2014, cadikm@centrum.cz