FRANCIE 97

Má-li člověk ve svém okolí přátele, kteří mají lehce vykolejené nápady a značný smysl pro humor, může se ze dne na den najednou ocitnout v úplně cizí zemi, například ve Francii. Vedle výše uvedených přátel musí mít též s sebou spacák, dobrodružného ducha, ešus, kudlu, dost optimismu, 14 dní volna, peníze (bohužel), ale ne zas’ tak moc (bohudík), pojízdné auto, trochu jídla, hodně dobré nálady, pas a sklony k přežití.


JAK TO ZAČALO

Já jsem vše víceméně měl, k tomu ještě trošku štěstí, ba i náhoda zapracovala, a tak se jedno prázdninové pondělí u dveří naší panelové klícky objevil můj kamarád se svou víc než kamarádkou, úsměvem od ucha k uchu, klíčky od auta a proslovem: „Ve středu jedem' do Francie…"


HEMZAVÝ DĚD, ANEB JAK JSME BALILI

Ve středu po poledni jsme začli porušovat fyzikální zákony. Bez váhání jsme do sympatického, leč až obrovsky malého autíčka (Fiat Uno) mimo jiné cpali (a nacpali): jídlo pro 4 osoby na 14 dní, kanystr na naftu, spacáky, matračku velikosti solidní manželské postele, kanystr na vodu a spoustu dalšího, životně důležitého materiálu. Slisovat vše potřebné dovnitř byl úkol vyžadující člověka s dobrodružnou povahou, vysoce rozvinutou fantazií, s kvalitním abstraktním myšlením a smyslem pro humor, neboť v závěru ještě Milan, coby zodpovědný řidič prohlásil, že chce vidět dozadu, a tudíž nic nesmí zůstat pod oknem. Naše groteskní počínání sledoval se zjevnou nechutí zpovzdálí, činnost evidentně postrádající, hůlkou vybavený, zamračený občan staršího věku. Každým naším nezdarem, každým z okénka vypadlým předmětem, každým dalším nepovedeným pokusem získával jistotu a počal nás častovat svými stále hlasitějšími a trefnějšími průpovídkami, životními moudry a sarkasmy. Byla to první zkouška našich nervových soustav.


NAŠE TRASA

„Tak kam teda vlastně jedem’?", vyskytla se chvíli poté, co jsme se bravurně vyhnuli Praze (zkratka poněkud delší, zato však obtížnější), ve voze otázka významu v podstatě zásadního. „Já bych jel na západ..", prohlásil jsem bez náznaku hlubší myšlenky, ale protože zrovna nikoho jiného nenapadla zajímavější světová strana, jeli jsme na západ. Nakonec to dopadlo následovně:

středa: Uherčice (14:00) - Praha - Plzeň - Rozvadov - Nűrnberg - (3:00) nocleh v lese
čtvrtek: Nűrnberg - Heilbronn - Manheim - SaarBrűcken - Metz - Reims - Cempiegne - Beauvais - Dieppe - (2:00) moře, nocleh v autě na louce
pátek: Fecamp - Le Havre - Caen
sobota: Caen - Granville - Brehal - Dinan - st. Brienc - Morlaix
neděle: směr Quimper - na výběžek - Douvanez - Pont Croix - Plogoff
pondělí: Qimper - Quimperlé - Lorient - směr Vannes
úterý: Vannes - La Poche - Guerande - (22:00) Aerbignac - Pontchâteau - Rennes - Vitre - Enné - Alençon - Dreux - Chartros - Paříž (5:45)
středa: Paříž
čtvrtek: Paříž - Rozvadov
pátek: Rozvadov - Plzeň - Pardubice


ATLAS

Dobrodružství je fajn, není těžké přilít oleje do ohně. Proto jsme se za účelem orientace vyzbrojili evropským autoatlasem, v nápadně vybledlých deskách, rok vydání 1968, který vedle hezky barevného průjezdního nákresu Paříže na polovině stránky nabízel i neuvěřitelné spousty bílých míst na mapách. „Tady jsou lvi," říkalo se již dávno před námi, „tady jsou lvi," říkali jsme si my, když jsme byli tam, kde byli lvi, v zoufale bílém fleku někde vprostřed Francie. Naštěstí vzal Milan s sebou pro tyto případy


DOBRÝ KOMPAS = POLOVINA ÚSPĚCHU

Učitel fyziky na základní škole by tu věcičku, velikosti i váhy dvou na sebe položených padesátníků, nejspíše degradoval na střelku a bez uzardění ji použil k pokusům se světovými stranami magnetů. Pro nás to však byl kompas, věc posvátná, uznávaná a respektovaná. Po třetím průjezdu okolo pěkného, nicméně nijak zvláštního větrného mlýna, jsme však o kvalitě našeho skvělého kompasu přeci jen zapochybovali. Navíc se vzápětí dostavila poměrně slušná ponorková choroba a totální rezignace zakomplexovaného, dveřmi praštěného navigátora (což je společně s autorem tohoto článku jedna osoba), takže bychom se nejspíš točili ve víru bílého placu okolo mlýna dodnes, nemít tenkrát s sebou


TALISMAN

Pár drobáků z Polska, to byl Milanův talisman, který zapomněl doma. Uvědomil si to však ještě na českém území, a tak jsme se pro něj vrátili. Jsou věci mezi nebem a zemí, kterým člověk těžko svým zastřeným myšlením porozumí. Talisman patří mezi ně. Nevím, zda to měl na svědomí právě on, ale byly chvíle, kdy jsme měli na naší cestě docela štěstí: několikrát jsme přijeli k benzince za dvě a půl minuty dvanáct, ocitli jsme se uprostřed placeného úseku dálnice bez francouzských peněz a "elegantně" vše zvládli, s přehledem jsme propluli Paříží a ze všech bílých míst jsme se zdárně vymotali.


MĚRKA OLEJE

Vždy, když jsme navečer uléhali k spánku pod chladič našeho vozítka, říkali jsme si, že kapat olej by z motoru asi nemusel, ne-li dokonce neměl. Vzhledem k tomu, že jsme oleje nedoplňovali, pojali jsme posléze podezření, zdali jej nebude nedostatek. I rozhodli jsme se změřiti jeho hladinu kritickým pohledem, za pomocí měrky. Měrka byla po zběžném ohledání motoru v mžiku objevena a vzápětí vyndána. Navrátit ji zpět byl však úkol obtížný, špinavý, namáhavý, mastný a záludný. Motor našeho Fiátka je totiž trošku delší než originál, což nutně vede k některým nestandartnostem a záhadám. Navrátit měrku dostal za odměnu povinně Martin M., protože byl povýšen na znalce automobilů, neboť jeho nevlastní bratranec přes koleno je automechanik. Po půlhodince proležené pod vozem Marťa konečně s potem ve tváři a šmírem na košili vzkřiknul „Heuréka!", měrka byla na svém místě, a my jsme věděli, že už ji nikdy nebudeme vyndávat.


PAŘÍŽ

Po noci strávené za volantem jsme si vychutnávali neuvěřitelný komfort našeho vozu (jen ta řadící páka trochu tlačila na žebra) kousek od přerostlé Petřínské rozhledny, když tu do nás narazil zezadu zánovní Peugeot. „No to né," vykřikl Martin a s nakvašeností člověka, kterého v jednom okamžiku necitlivě vzbudili a ještě mu nabourali auto, vystoupil. Vzdalující se domorodec jej úsměvem a mávnutím ruky seznámil s místním stylem parkování a vztahem Francouzů k autům.

Paříž má co nabídnout. Chtěli jsme toho vidět, cítit a zažít co nejvíce, a to tak že pěšky. Naše procházka byla tedy nutně trochu delší než by se slušelo na každou slušnou procházku, sluníčko pěkně svítilo, a tak z důvodu prevence proti úpalu musel Milan Kamču před Louvrem starostlivě vhodit do kašny.


KAZETA

Každá správná výprava má svou oblíbenou hudbu, která i po letech okamžitě natahuje v mozku promítací plátno a jak na běžícím páse na něj servíruje jednu živější vzpomínku za druhou. Pro nás to byla kazeta s hity Olympicu staršího data, jenž se prakticky neustále točila v přehrávači, přesto nás nikdy, ani na chvíli, neomrzela. Jsem tomu rád, neb’ když dnes slyším z rádia písničku Strejček Jonatán, sleduji v mysli živý film, který vůbec není špatný.







Poslední změna: 10. 10. 1999
Autor: Martin Čadík

Speciální pozdrav Milanovi: vydržať!