text: Martin Čadík
další informace: Taiwan 2006

Na ostrově Taiwan, tabákovém listě o rozloze poloviny České republiky, se kromě 23 milionů obyvatel, zástupu továren na spotřební elektroniku, rozličných druhů smrtelně jedovatých hadů a pavouků, nachází i řada zajímavých národních parků a pohoří, z nichž nejvyšší dosahují čtyřtisícové výšky.

 

Taiwanci mají před svými vysokými horami respekt, a že je to národ společenský, jezdí na hory (pokud vůbec) vždy ve velké skupině, tj. vlastním autobusem. To má bohužel ten negativní efekt, že se do hor dostanete jedině autem, na motorce, nebo stopem, veřejná hromadná doprava není do hor zavedena. Naštěstí je zde autostop díky mimořádné laskavosti a zvědavosti Taiwanců pro Evropana velmi kladný a většinou i úspěšný zážitek. Taiwanci, jak sami o sobě tvrdí, mají krátké a slabé nožičky, a tak neradi nosí na zádech větší náklady. Den cesty od parkoviště proto v horách nepotkáte ani živáčka.

 

Taipei na nohou

Do Taipei (臺北), hlavního města Taiwanu, přilétám právě 10.10.2006, kdy je státní svátek - den dvou desítek. Vítají mne stovky tisíc Taiwanců, kteří vyrazili do ulic Taipei, aby tak vyjádřili svou nespokojenost s vládou prezidenta Chen Shui-biana, s korupčními skandály jeho rodiny a poradců, a demonstrovali za jeho odstoupení. Více než dvou a půl milionová metropole Taipei je na nohou, ulice se plní davy lidí oblečených do triček v jasně červených barvách. Prezident nenechává nic náhodě, opevňuje se ve svém paláci barikádami z ostnatých drátů a povolává na 5000 policistů. Červená masa lidí se vztyčenýma rukama budí opravdový respekt, ale všechny protesty naštěstí probíhají v poklidné atmosféře a k zásadním střetům mezi policií a demonstranty nedochází. Žádný z demonstrantů (aktivně se zapojilo údajně až 80% obyvatel) nechodí daleko pro úsměv a vždy vlídně objasňuje každý otazník, který vidí cizincovi na očích. Poněkud netradiční příjezd na Ihla Formosa (nádherný ostrov), ale v žádném případě negativní zkušenost.

Hlavní město Taiwanu je místem, kde se setkává dávná historie zastoupená chrámy (nejznámější je buddhistický Longshan - chrám Dračí hory), budovami opery, divadla, prezidentským palácem, památníkem Čankajška (vůdce Národní strany a dlouholetý prezident R.O.C – Taiwanu), nebo Národním palácovým muzeem  (pravděpodobně největší sbírkou čínského umění na světě), se současností – čistými a přesnými spoji metra, nejvyšší budovou světa Taipei 101 (510m), nebo  mnohapatrovými supermarkety přecpanými nejnovější elektronikou. Širokými ulicemi Taipei jezdí kolony aut a mezi nimi se prohání množství skútrů, kterých tu musí být určitě nějak zbytečně moc, protože okraje chodníků jsou jedno kontinuální a neustále plné parkoviště. Pulsující trhy, uličky plné dobrot, z nichž většinu člověk vidí prvně v životě, vedle toho vystavené notebooky jako u nás ovoce nebo zelenina, charizmatické čajovny, saturované barvy, ohleduplní a usměvaví lidé, rozličné nepopsatelné, většinou sladké vůně, vejce vařená v čaji a sojové omáčce, esteticky krásné, tradiční znakové písmo, příležitostné lehké zemětřesení… Člověka tu pak nepřekvapí, že popelářský vůz nehouká, netroubí, nebliká, nýbrž nádherně falešně, a o to hlasitěji, hraje ‚Für Elise’ a další skladby hudebních velikánů starého kontinentu.

 

Povolení pro vstup do hor

Hodláte-li na Taiwanu podniknout výpravu do hor, musíte nejprve získat řadu papírů hustě posypaných čajem (nezjednodušeným znakovým písmem), samozřejmě správně a důkladně orazítkovaných. To platí zejména o národních parcích (NP) Yushan, Taroko a Shei-Pa, kde budete na každý den potřebovat papíry celkem dva: povolení pro vstup do NP a povolení pro vstup do horského pásma (pro hory nad 3000m). Žádost je nutné podat minimálně několik týdnů před plánovanou cestou, spolu s přesným seznamem účastníků (dle informací na žádosti alespoň tříčlenná skupina), a přesným rozpisem vaší trasy.

Vzhledem k tomu, že můj plán nesplňoval hned několik podmínek potřebných k získání nezbytných povolení, ponechal jsem řešení tohoto problému až do Taipei. Tam se na mne usmívá štěstí veliké – seznamuji se s jedním místním horalem, který je mimořádně ochotný a hlavně znalý situace (potkat někoho takového v Taipei je méně pravděpodobné než najít ztracený špendlík na čajové plantáži  – ani prodavači v outdoorových obchodech často vůbec nic netuší, že nějaké povolení potřebujete, nemluvě o tom, že doposud nebyli v horách). Nutno přiznat, že nebýt významné pomoci tohoto chlapíka, nikdy bych všechna potřebná povolení nezískal.

 

Siangyang (向陽山) (3603m)

Vybaven hromádkou povolení (všeho, co bylo možné narychlo získat), bezelstným úsměvem a velkým odhodláním „nějak ukecat těch pár chybějících papírů“ vstupuji do budovy policejní kontroly Siangyang na jihu národního parku Yushan. Snažím se přesvědčit strážníka, aby mne pustil na dlouhý přechod celého pohoří, přesto, že mi chybí povolení na tři ze zhruba osmi dní. Policista rozumí pouze čínsky, a tak komunikace probíhá stylem „přítel na mobilním telefonu“, diskuse je zdlouhavá a nelehká. Málem již dosahuji svého, když přichází fatální dotaz: „ok, a kolik Vás vlastně je?“ – po pravdě odpovídám, že jsem sám, což definitivně zabíjí další konverzaci – „tak to v žádném případě“. Taiwanci se k cizincům chovají v mnoha ohledech velice nadstandardně, často však mají bohužel i nadstandardní obavy o jejich bezpečnost, a snad nikdo z nich by se sám do podobné akce nepustil. Všechno zlé je ale i na Taiwanu k něčemu dobré – vzhledem k tomu, že se musím z oblasti Sancha vrátit zpět na jih, uvidím alespoň západní pobřeží a pohoří Alishan.

Ven by psa nevyhnal – vlezlá kosa, krápe, noc na krku. Na policejní stanici je ale příjemně; právě dorazily dvě výletnice a když spatří cizince, nezakrývají zvědavost a nabízí, že připraví polívku. Policajti jsou z rozjíždějícího se mejdanu na služebně značně v rozpacích, ale nakonec rezignují, vytahují konvici a vaří výborný oolong. Dorozumíváme se pomocí obrázků kreslených na papír, a přichází „řeč“ i na můj přístřešek. Ukazuji jim svůj žďárák a vypadá to na další problém, policajt mne v tom nechce nechat venku spát, všude je tu prý moc hadů a některé z nich se jmenují „oběť ujde padesát kroků“, nebo méně. Další obrázky, že je to v pohodě, a zase že není, čaj je dopit, policajti odcházejí domů, a já usínám vedle přilby a obušku na posteli osiřelé policejní stanice Siangyang…

Stoupání svěžím lesem vede okolo boudy Siangyang, kam se na dřevěné pryčny vejdou určitě dva autobusy Taiwanců, tekoucí voda z pramínku, suchý záchod – jednoduché a funkční. Nad lesem poprvé spatřuji to, co na Taiwanu uvidím ještě mnohokrát – azurové nebe bez mráčku a měkkou, souvislou dečku bílého nic na celém obzoru pode mnou. Kousek pod hřebenem, pod horou Siangyang (3603m) stojí další bouda, její studánka je však na suchu. Cesta po hřebeni vzdáleně připomíná Malou Fatru; za chvíli stojím na vrcholu hory Sancha (3496m) a kochám se výhledem na jezírko Jiaming, u kterého stojí několik stanů. Jiaming je konečná i pro ty nejzdatnější číňany, dál už potkávám jen sem tam nějakou tu laň. Kvalita cestičky se rapidně zhoršuje, evidentně tu již dlouho nikdo nešel, značení ale naštěstí pokračuje. Cesta je čím dál zarostlejší, neprostupnější a les až lehce strašidelný. Pod vrcholem Lianli je slušnější rovné místo, a tak konečně spokojeně strávím noc pod hvězdami.

 

Alishan (阿里山) – klimatické lázně

Původně dřevařský úzkokolejný vláček, dnes unikátní dopravní prostředek, má dalekou cestu. Z města Chiai (嘉義) 30m nad mořem vyráží prudce vzhůru do pohoří Alishan (阿里山), až do výšky 2216m. Na své 72km dlouhé trase vláček překoná 77 mostů, projede 49 tunelů, přitom stále neúnavně stoupá vzhůru, takže se před očima pasažérů střídají klimatická pásma jak v naučném filmu. Nejprve, v pásmu tropickém, uvidíte indické vavříny, stromy longan (dračí oko), taiwanské akácie a zelené bambusy. Pak přijde jedna z těch nejneuvěřitelnějších vychytávek této železnice - spirální tunel v hoře Dulihshan. Vláček se vrtá vzhůru horou Duli jak homolí z ementálu, co chvíli vám nabízí výhled na naprosto různé světové strany a jako bonbónek na závěr pak ještě tunel ve tvaru osmičky. Nyní se nacházíte v subtropickém pásmu a můžete pozorovat husté lesy čínských jedlí, vrbových jedlí a kafrovníků. Dále je již sklon tak prudký, že se konstruktéři uchýlili k další finese - cik-cak stoupání. Vláček dojede do bodu zvratu, přehodí se výhybka a začne se couvat vzhůru. V dalším bodě podobně, pouze obráceně, takže jedete zase popředu, a to se opakuje celkem čtyřikrát, zatímco za okny již panuje mírné pásmo s  červenými cypřiši, sakurami (okrasnými třešněmi), taiwanskou borovicí a dalšími druhy. Najednou projíždíte alpínským lesem, a již vystupujete ve stanici Alishan, přitom téměř 4 hodiny cesty utekly jako voda.

 

Historie

Historie této horské železnice se začala psát již v devatenáctém století, kdy byl ostrov ovládán Japonci. Roku 1896 dr. He-He objevil obrovské posvátné stromy v pohoří Alishan a okamžitě rozpoznal mimořádný dřevařský potenciál oblasti. V roce 1906 byla započata stavba železnice a v roce 1912 vyrazil vzhůru první vláček vstříc vzrostlým cypřišům. Tak začala masivní těžba dřeva, která skončila až poté, co byla většina unikátních, přes 2000 let starých, stromů vytěžena. V současné době je železnice používána pouze pro turistické účely.

 

Rekreační oblast Alishan nabízí nenáročné procházky skutečně kouzelnými lesy, kde na vás dýchne zdravý vlhký vzduch a moudrost starých stromů. Můžete se tu kochat zelenými výhledy z útesů, obdivovat hřmící vodopády, spočinout v magnoliových zahradách, relaxovat u starobylých chrámů, nebo pozorovat východ slunce a „moře mraků“ na některé z četných vyhlídek. Oblast má vyloženě rekreační, až lázeňský charakter, všechny cesty jsou pečlivě udržovány, zaplatíte zde vstupné, a vyloženě levné ubytování nebo místo bez živáčka, či technicky náročné výstupy zde nehledejte.

Už dávno před půl pátou šlapu jiskřivou nocí na posvátnou horu Chushan (祝山) (2489m), jedno z nejoblíbenějších míst pro pozorování východu slunce. Jdu sám a čelovka v té kose sotva svítí; v noci se ty velké stromy zdají být snad ještě mohutnější a lesy hlubší. Tichá snídaně na vrcholu, pomaličku se rozednívá; vidím, že z mraků vykukují zalesněné kopečky a slunce už má skoro budíček. Vtom níže ve stanici zarachotí první ranní vláček a za chvíli je nás na vrcholku třicet. Šum stromů přehlušil vzrušený hovor příchozích, cvakající závěrky fotoaparátů, a zejména pak „roztleskávač a rozehřívač“ v jedné osobě, zřejmě průvodce skupiny, s elektronickým megafonem. Z lesa stativů se kochám velkolepým východem slunce, pozoruji zrod nového dne, usychající kapičky rosy na trávě, až jsem na vrcholu opět sám a vyrážím dál jako poslední.

 

Yushan (玉山) – Nefritová hora

Se svými 3952 metry nad mořem je Nefritová hora nejvyšším vrcholem nejen Taiwanu, ale celé severovýchodní Asie. Čtyři sta kilometrů dlouhý a sto padesát kilometrů široký ostrov vděčí za svou impozantní hornatost (přes 100 vrcholů je vyšších než 3000m) srážce tektonických desek (eurasijské a filipínské), jež jsou ještě stále aktivní.

Brzy ráno vyrážím ze sedla Tatajia po udržované cestě, je zřejmé, že tudy chodí více lidí, než jinde v horách Taiwanu. Cestou míjím několik pěkných ekologických záchodů a jednu velkou krytou terasu (Menglu pavilion), výborné to místo na přespání, leč spát se zde nesmí (ostatně by na to člověk ani nedostal povolení). Cesta vede prudkým jižním úbočím západního vrcholu hory, mezi rododendrony, několik skalnatých pasáží je zajištěno řetězy. Procházím „bílým lesem“ – k nebi zde trčí suché bílé kmeny jedlí, jako memento lesního požáru. Výše je pak jedlový a jedlovcový les živý, krásně zelený, a místy úplně zakrývají výhled jemné bambusy. U chaty Payun je rušno, většina z jejích dnešních nocležníků se právě navrátila z vrcholu, balí a sestupuje zpět do civilizace. Já pokračuji na vrchol sutí a skalnatým terénem, který je na mnoha místech zajištěný různým železem, vzpomínám na Roháče a všechno, co jsem tam prožil. Z hřebene hory se otevírá velkolepý pohled na severní vrchol a za chvíli již stojím sám na střeše Taiwanu. Obdivuji neskutečně hluboké vrásky údolí, v jejichž temně zarostlých klínech lze jen tušit říčky; je ještě pořád dopoledne a nikde ani živáčka. Pokračuji po hřebeni již výrazně méně jištěným, ale obtížnějším terénem směrem na jih.

Nefritová hora – Yushan má 9 oddělených skalnatých vrcholků, přičemž nejvýznamnější (vedle hlavního vrcholu) jsou severní, jižní, západní a východní vrchol. Rozbaluji své čtyři švestky na rovném plácku na hřebeni vedoucím k jižnímu vrcholu, pro dnešek stačí, kochačka. Tak jen pro tenhle obraz stojí zato přijet na Taiwan! Ze západu se sem pomaličku nasouvají bílé mráčky jak beránci a ty nejodvážnější mne hladí ve vlasech. Yushan najednou vykukuje jako král z deky mraků, a pak už jen pár nesmělých vrcholků, co se taky dostaly nad tu bílou vatu, sluníčko ještě trochu hřeje a zbytek tepla dodá polívka z ešusu. Hliník dře o hliník, ale instantní polívka zahuštěná takovýmhle horským pozadím je to nejzdravější jídlo na světě. Do hedvábných mraků pomalu klesá velký zralý pomeranč a na všechny strany rozlévá poslední zbytky své stále sytější, taiwansky sladké šťávy.

Noc ve výšce 3800m je chladná a dlouhá, budím se zimou ještě za tmy a pozoruji, jak se šňůra čelovek šourá jako had na Nefritovou horu. Všichni majitelé čelovek spali v boudě Paiyun cca 700 výškových metrů pod hlavním vrcholem a přivstali si, aby stihli východ Slunce na vrcholu. Stihnou ho, a budou se tam všichni společně radovat z nového dne; i já mám ze spacáku výhled přímo královský.

 

Jezero Slunce a Měsíce (日月潭)

Stojím u cesty vysoko v horách, cáry mraků se zasněně proplétají bujnou vegetací, jemně mrholí. První auto přijíždí po 20 minutách a hned staví – pán s paní, auto plné krámů, na zadní sedačce spinká dítě v dupačkách. Nechápu proč takhle naplnění vůbec zastavují, s díky odmítám, ale to už matka bere dítě do náručí a tísní se s ním vzadu. S angličtinou jsou na tom rodiče podobně jako jejich nemluvně (nebo já s čínštinou), ale řeč rukou, posunků a gest praví jednoznačně „tak už pojeď a nedělej drahoty, když jsme vzbudili to děcko“. Projíždíme klikatou horskou silničkou, v exponovaných místech co zatáčku silničáři pilně vyspravují následky více či méně fatálních sesuvů půdy a sněhu. Níže míjíme čajová políčka, zahrady plné rajčat, vína, shitse (neboli kaki či tomel), pomela, a kdoví čeho ještě. Obrovské koryto řeky Siluo, plné neuvěřitelně velkých balvanů, přejíždíme několikrát ze strany na stranu po ještě neuvěřitelnějších mostech, následují další serpentiny a pak již jen poslední kilometry vzhůru k perle zaklíněné mezi horami – jezeru Slunce a Měsíce.

Největší jezero ostrova se nachází ve výšce 762m a ze všech stran je obklopeno zelenými horami. Za svůj název vděčí vyhlídce od pagody Tsen, neboť odsud jeho východní část vypadá jako sluneční disk, zatímco západní část připomíná srpek měsíce. Pagoda Tsen byla vybudována v roce 1971 jako pocta matce prezidenta Čankajška a dostanete se k ní snadno po dlážděné cestě lesem. Z výšky téměř 1000m budete mít modré jezero jako na dlani, stejně jako chrám Syuentzang a ostrůvek Lalu uprostřed ostrova – posvátné území domorodého kmene Tao. Okolo celého jezera vede silnice, takže většinu památek můžete objet autobusem, ale naleznete zde i řadu kratších procházek a treků. Na silnici se co pár set metrů válí placatý had a úbočí kopců jsou neproniknutelně zamřížována chlorofylem, takže procházky mimo pečlivě udržované a vyznačené trasy tady nelze doporučit. Koupání v jezeře je bohužel zakázáno, jak se smutně dočtete z cedulí na každém rohu; přesto se zde každoročně koná plavecký závod z jedné strany jezera na druhou (cca 3km), kterého se účastní desítky tisíc plavců (!), a vyjížďky v motorových lodích jsou zde také mimořádně oblíbené…

Moje cesta vede dál na sever do města Puli, které je proslulé slunečným počasím, výborným vínem, a na jehož okraji leží geografický střed ostrova. S díky odmítám několik velkorysých nabídek svezení na maličkém skútru s maličkým Taiwancem, velikým báglem, a bez přilby, a pokračuji autem zase prudce vzhůru vstříc dalším nádherným vrcholkům a mramorové soutěsce v NP Taroko (太魯閣國家公園) – o tom ale snad někdy příště.

 

Praktické informace

Více viz: Taiwan 2006

Taiwan (R.O.C. – Republic of China)

Literatura a webové odkazy:
průvodce: LP
mapy:  výborné mapy 1:50000 nakladatelství Sunriver, http://www.sunriver.com.tw, bohužel pouze v čínštině
cestovní mapy 1:423530 vydává turistická kancelář, http://taiwan.net.tw, originální názvy a přepisy do latinky, nepostradatelné
web:
povolení: http://www.taiwanalpine.org.tw
Taiwanská ekonomická a kulturní kancelář v Praze: http://www.roc-taiwan.org/cz/
Národní palácové museum: http://www.npm.gov.tw/en/
Počasí: http://www.cwb.gov.tw
Národní park Yushan: http://english.ysnp.gov.tw
Alishan: http://www.ali.org.tw
Taroko: http://www.taroko.gov.tw
Jezero Slunce a Měsíce: http://www.sunmoonlake.gov.tw

Sezóna:
po celý rok, ideální je jaro a podzim

Vízum: od 1.9.2007 máme s Taiwanem bezvízový styk

Doprava:
Praha - Paříž - Taipei, cca 23000Kč
Taipei-Chi-shang (vlak), 700NT
je možné s velkým úspěchem cestovat stopem

Měna: taiwanský dolar (NT), 1NT = cca 0.6Kč
Obecně jsou ceny na Taiwanu mírně nižší, než v ČR
povolení: 10NT

 

Popsaná trasa

Taipei – obratník raka – Chingshang
Sinwu – Wulu – Lidao – Siangyang
Yakou – Baolai – ShanIzua
Chiai – Alishan
Tatachia – Yushan
Shueili – Sunmoon lake
Puli – Wushe – Guanyuan – Taroko
Chongde – Taipei

<< Zpět

---

(c) Martin Čadík, 2006, cadikm@centrum.cz