neděle 30.6.     Algeciras, Ceuta      Teprve ráno si uvědomuju všudypřítomnou nasládlou vůni typickou pro jih Španělska. Nejspíš je to z olivovníků, které jsou všude okolo. Taky zjišťuju, jak se přes noc úplně změnil ráz krajiny. Všechno je tu vyprahlé, všude žluté skály, neklamný důkaz toho, že se nám přece jen povedlo za noc urazit pořádný kus cesty. Jak jsme byli ráno unavení, nevíme ani přesně, kam až jsme dojeli. Tak dáme snídani a uvidíme. Po chvilce jízdy se už orientujeme v mapě. Jižní Španělsko mě fakt dostává. Kdo nezažil, nepochopí... Široká vyschlá řečiště, strmé obnažené skály, všechno je do oranžova. Míjíme Sierru Nevadu s jemně zasněženým Mulhacénem - nejvyšším kopcem ve Španělsku. Objíždíme Granadu, Malagu a dostáváme se na jižní pobřeží - Costa del Sol. Posledních 100 km od Malagy moc neutíká, protože se projíždí přímořskými letovisky. Konečně míjíme britský Gibraltar (město připomíná smradlavou aglomeraci plnou chemiček a rafinérií)a dojíždíme do Algeciras - naše poslední město v Evropě. V přístavu trochu překvapivě zjišťujeme, že do Ceuty vyplouvají jen rychlé (=drahé) lodě. No, co se dá dělat, místo 100 eur platíme 200 za zpáteční lístek a za 10 minut odplouváme. Za necelou hodinu přirážíme k africkým břehům.       Město Ceuta je Španělskou provincií a bezcelní zónou. Všechno je tam o polovinu levnější než ve zbytku Maroka, tedy i benzín. S tím počítáme, proto nám ručička ukazatele stavu benzínu v nádrži ohýbá zarážku na nule, kontrolka svítí jak o život už snad od Malagy :-) a my se modlíme, ať je blízko benzínka. Tankujem hned plnou nádrž i kanystr za půl eura za litr - super cena.      Ceuta má i marockou část. Mezi oběma Ceutami, oběma světy, stojí velká překážka v podobě španělsko-marocké celnice. Španělé jsou v pohodě, ale na marocké straně teprve propuká ten správný arabský chaos a byrokratická neochota. Všechno se zde řídí nejspíš podle jednoduché rovnice - 3 razítka = 3 papíry = 3 fronty = 3 hodiny. A ještě k tomu zjistili, že nemáme žádné prohlášení od majitele našeho půjčeného auta. No prostě bomba. Ale zvládli jsme to. Hurá do Maroka! Marocká Ceuta má s tou španělskou společné ale jen jméno. Všude je typickej arabskej (nebo marockej???) bordel, všude plno lidí, polovina z nich hnedka loudí peníze. Ze silnice mizí asfalt a díry nabírají na hloubce. Samozřejmě, že kdybychom jeli dál po pobřeží po hlavní silnici, rozdíl téměř nepoznáme, ale my chceme přejet do Tangeru. Proplétáme se tedy mezi křivými baráčky, až najíždíme na jakousi asfaltku, o které nám nějakej kluk řekl, že fakt vede do Tangeru (pokud tedy [tanža] znamená Tanger :-). Cesta vede do kopců, na jejíchž hřebenech je spousta větrných elektráren (hmmm, Maroko mě překvapuje). Překvapivě jedeme po docela kvalitní silnici. Za Tangerem najíždíme na dálnici. Opět nás překvapuje, v jakém je stavu. Hlavně je na ní minimalní provoz. V klidu tedy frčíme směrem na Rabat. Po setmění jsme kamsi sjeli a zastanovali . Na silničkách vedoucích podél dálnice je provoz větší. Jezdí tudy hlavně menší náklaďáky (které Maročani umějí až neskutečně nacpat), zásadně ISUZU nebo MITSUBUSHI, barevné jak omalovánky, často s korbou plnou lidí.      pondělí 1.7.     Rabat, Casablanca      Rozhodli jsme se do Rabatu pokračovat mimo dálnici, abychom se víc mohli kochat marockým venkovem. Ovšm poté, co jsme nestihli dobrzdit před nechutnou dírou a oktávky nám začalo bejt líto, opět jsme se na dálnici vrátili. V Rabatu se nám povedlo zaparkovat až úplně v centru před Hasanovou věží. Stále nás zaráží, že je tu pořád ještě snesitelné teplo. Zřejmě se na západním pobřeží dá v pohodě existovat i přes léto. Rabat je hlavní město Maroka a také podle toho vypadá. Ulice jsou relativně čisté (myslím tím na marocké poměry), domy opravené a není tu ani moc těch, co se na vás hned sesypou a chtěj pár dirhamů. Jenom Janu odchytly nějaký holky a pomalovaly jí ruku henou. Po prohlídce Hasanovy věže se jdeme mrknout do mediny. Každé mšesto tu má alespoň malou historickou část - medinu, ale tohle byla naše první . Proto na nás zapůsobila asi nejvíce. Je to prostě jedna z těch věcí, které v Evropě neuvidíte. Malé hliněné domky, tržiště v úzkých uličkách, které občas připomíná bludiště a vůbec ta nezaměnitelná atmosféra dokreslená občas nějakou šílenou hudbou od místní popové hvězdy.      Z Rabatu je to už jen kousek cesty do největšího marockého města - Casablanky. Toto víc jak dvoumiliónové město je ohromnou průmyslovou aglomerací se všemi neduhy velkoměst, jako je mizernej vzduch nebo zacpaný silnice. Celým městem procházejí široké tříproudé silnice, ale na ty bílý čáry na zemi všichni kašlou, takže se tam běžně jede i v pěti pruzích. Ze všech stran se ozývá troubení, semafory jsou dost často ignorovány a občas je dost těžký pochopit zvláštní systém projíždění kruhových objezdů, kde jsou navíc ještě světla, takže se tam vždycky nahrne kupa aut ze směru, který má zelenou, přičemž kruhák totálně zneprůjezdní a za velkýho troubení a nadávání se tam ty auta začnou všelijak proplítat. No, zkrátka, fakt nechápu, že jsme to naše někde nepoškrábali.      Naším hlavním cílem v Casablance byla velká, či snad obrovská mešita, postavená v 70. letech minulého století . Její rozměry jsou skutečně velkolepé, stejně tak i prostranství před mešitou, pod nímž je ukryto ohromné parkoviště. Stejně jako v Rabatu, i v tomto velkoměstě bylo znát, že se tu pomalu přestávají dodržovat staré muslimské zvyky, například hodně místních žen tady nechodilo zahalených od hlavy až k patě, ale jen v sukních.      Dostat se z centra zpět na dálnici bylo trochu dobrodružství. Martin se však brzo naučil používat klakson stejně často jako třeba pedál brzdy, takže jsme bravůrně projížděli i ty nejdrsnější křižovatky. Z Casablanky jsme zamířili do vnitrozemí směrem na Marakeš . Cestou jsme už začali potkávat typické marocké vesnice - 2 řady domů podél silnice , kde celá ves byla vlastně jedno velké tržiště plné lidí a náklaďáků, na kterých Maročani byli schopni přepravit cokoliv a v jakémkoliv množství. Předjíždění takovéhoto náklaďáku (ale i ostatních aut) vypadalo tak, že jsme za něj dojeli, vytroubili ho, aby se uhnul ze středu silnice ke kraji, a pak jsme už jen odpovídali na mávání domorodců z korby nebo kabiny. Občas bylo zajímavé i míjení aut v protisměru, protože častokrát to do poslední chvíle vypadalo, že se vůbec nehodlají schovat na svoji půlku. Nebo to byla taková hra, že kdo bude míň drsnej, musí se uhnout na uježděnou hrbolatou krajnici plnou šutrů a děr. To se nám s oktávkou samozřejmě nechtělo, takže Martin se snažil být nejdrsnější ;-) Někdy jsem ale myslel, že budeme kupovat nový zrcátka. Popisovat, co tam předváděli řidiči autobusů, by dalo na knížku. Rozhodně jsme se drželi pravidla, být vždy co nejdál od místních autobusů. A ještě jsme přišli na jednu věc. Čím starší byl autobus, tím větší dobytek byl řidič, který ho řídil.