Přechod Pyrenejí od Středozemního moře k Atlantickému oceánu po vlastní ose je vznešenou výzvou největších španělských hor. Byl to Radim Hubený, který ji uslyšel jako první a seznámil nás s její drsnou krásou. Na odpověď už mu bohužel nebyl dán čas, dovolili jsme si provést to za něj.

   Následující řádky věnujeme právě tobě, díky za vše, Radime.

   Pyreneje jsou největším horským systémem na území Španělska. Rozprostírají se v délce přes čtyřista kilometrů od Atlantského oceánu ke Středozemnímu moři. Hřeben Pyrenejí sleduje přibližně hranici mezi Francií a Španělskem, jeho šířka nepřekračuje stopadesát kilometrů. Rozmanitostí vysokohorské přírody předčí Pyreneje řadu evropských i světových velehor, přitom setkání člověkem je na většině míst spíše vzácností.

   Nedávno se mi na stanici metra I. P. Pavlova zdálo, že přejít Pyreneje je snad lehčí, než vystát frontu na čtvrtletní kupón na pražskou MHD. Je-li tomu tak můžete díky následujícím řádkům posoudit sami.

   Prima autobusu se záchodem (kakabusu) CK Kalousek jsme zamávali ještě za tmy (5:30) na benzince ve městečku La Jonquera nedaleko hranice s Francií. Posnídali jsme, počkali na mladé sluníčko a postavili se k silnici. Střídavě pěšky a stopem jsme se dostali do Figueras, kde se nachází muzeum Salvadora Dalího, poté přes Castelló d'Empúries do nádherného městečka Cadaqués u moře. Cadaqués se pyšní domem Dalího, vybudovaným z několika rybářských chat, architektonicky přinejmenším zajímavým. Prohlídka stojí studenta 800Pts, ale na dlouhou dobu bylo vyprodáno, proto jsme raději pokračovali dále na východ.

   …po osvěžující koupeli ve Středozemním moři sedíme na mysu Cap de Creus a fotíme se s úplně první červenobílou značkou cesty jménem GR 11. Jen mlhavě si dokážeme představit co nás potká na dlouhé, dobrodružné, jistě únavné, ale též snad krásné a romantické pouti napříč největším pohořím Španělska. Nejsem nadupán optimismem ani silami jako obvykle, ale vím, že uděláme s Edou vše proto, abychom se za pár týdnů vykoupali v slaných vodách Atlantického oceánu.

   Východní část Katalánska nemáme na podrobných mapách, studujeme tedy informační tabuli a cca ve 14:30 vyrážíme po cestě GR11 do pustiny nabízející spoustu trní, bodláků, příšerné vedro a žádnou vodu. "Jsme tady v oblasti trvale žijící celkem dva," povídá velmi slušně anglicky hovořící botanik, kterého jsme v první usedlosti na naší cestě ihned poprosili o vodu. "Katalánsko je krásná země s bohatou historií!", znatelně zvýšil hlas, přivřel oči a zvedl ruku. Poté prohlásil, že nám ukáže zkratku, vyšel za stodolu a pokračoval pichlavým porostem neznámo kam. Následovali jsme hrdého botanika, jenž před námi šel ještě dobré čtyři kilometry a cestou poutavě vyprávěl o historii poloostrova, korkových dubech a všem možném.

   Je právě osm hodin večer - na pláži v přístavu El Port de la Selva je rušno. Španělé drží v době od 14:00 do 17:00 siestu, a proto se pak pracovní doba protáhne i do 21:00. Doplňujeme vodu a pokračujeme kousek za město, kde spíme pod širákem u moře na kamenných stupních, kam zřejmě místní chodí venčit své čtyřnohé mazlíčky.

   Cesta do města Llança je nezáživná, vede po rovině podél pobřeží, navíc vedle silnice. Máváme proto na auta a jedno z nich nám ušetří cca 4km. Z Llançy stoupáme do vsi Vilamaniscle, kde od jednoho usedlíka dostáváme láhev vody a pokračujeme na Rabós. Nedostatek vody, přebytek potu, hodně trní, těžký bágl i boty, opravdu výživné vedro… Naštěstí lze občas narazit na studánku či pramen, neboli font.

   Odpoledne potkáváme staršího Angličana, má spálený obličej, na krku mapu, celkem velký bágl, propadlé tváře, skleněný pohled a vysoký hlas. Obdivujeme jej, protože jde sám od Atlantiku, hovoříme, ale po chvíli s pohledem do prázdna nepřítomně říká "Musím jít, musím jít..", a tak mu přejeme šťastnou cestu.

   Před Les Villars nás osvěží mírný deštík, ve stoupání za osadou spíme pod širákem na zapomenuté cestě.

   "Tahle voda je železitá, výborná na krevní oběh, ale pozor - vypít maximálně 1-2dl !", řekla mi sympatická starší paní poblíž nápadně rezavé studánky. Raději jsem nepřiznal, že jsem právě jedním hltem vysál jedenapůllitrovou láhev a na zádech si s Edou každý ještě jednu takovou odnášíme. Pravda, zdálo se nám mírně podivné, že si lidé k pramenu nosí čistou vodu v lahvích, ale žízeň je žízeň…

   Jdeme stále po GR11, která se značně klikatí, stoupá a klesá po zalesněných kopcích. Přes Requenses klesáme do Jonquery, čímž se konečně ocitáme na podrobné mapě (Salines, Bassegoda, Alt Vallespir 1:50000). Pokračujeme po GR2 do vsi Agullana a v korkovém lese směrem na La Vajol stavíme stan.

   Cesty v korkovém lese jsou záludné, některé vedou daleko, ale pak najednou končí, nebo ústí na louku, jiné se klikatí lesem a končí tam, kde začaly. Jdeme jen podle mapy a citu, tento stav lze také jednoduše nazvat blouděním. Zlití potem stoupáme po celkem pěkné cestě na jakýsi plácek, kde sedí v kruhu asi deset makáčů. Nářadí odpočívá ve stínu, chlapáci líně svačí a plnými doušky pohodaří. "Tudy cesta nevede," ukázal jeden z nich na neprůstupně hustý les okolo, čímž nám náladu rozhodně nezlepšil.

   Konečně opouštíme les, byť na jiném místě než jsme měli v plánu, a tak jdeme pro vodu do vsi Darnius. Jezero Panta de Boadella-Darnius je napůl vyschlé, značně teplé, přesto osvěžující. Pereme propocené svršky a podél jezera pokračujeme hutným parnem dál. V hospodářském stavení Can Budó doplňujeme vodu a od hodného Katalánce dostáváme hrušky a několik dobře míněných rad.

   Po dvou hodinách docházíme na křižovatku. Kde se nacházíme nevíme, myslíme, že tušíme, a tak volíme cestu vlevo. Po chvíli ale u štědré hrušně se šťavnatě sladkými plody dle buzoly hořce zjišťujeme, že tudy správná cesta nepovede, vracíme se zpět na křižovatku. Nyní volíme cestu rovně, směr se zdá vcelku příznivý do té doby, než se cesta začne stáčet a zachvíli již vidíme naši známou hrušeň. Stojíme potřetí na prekérní křižovatce, volba je jednoduchá - vpravo, poslední neprozkoumaný směr. Cesta sice nevede k hrušce, ale k cíli rozhodně také ne, takže se počtvrté loučíme s křižovatkou a ustupujeme cestou, kterou jsme přišli. "Ještěže alespoň není vedro, jinak bych byl naštvanej," říkám si při pohledu na pekelně smažící slunce, mokré tričko a pálivě bílou cestu.

   Vracíme se až na el Pla d'Amigó, odkud sestupujeme dolů do Sant Lorenç de la Muga, hltavě využíváme služeb místního fontu a odcházíme zalehnout pod hvězdy kousek za vesnici.

   V 7:40 už šlapeme po silnici směrem na vesnici Albanya. Před obchůdkem, ve kterém jsme zdatně zakoupili čtyři jablka a mlíko, získáváme našeho prvního španělského horského přítele. Gerard pochází z Katalánska, ale mluví plynně anglicky, na zádech má asi tak třetinové klíště oproti těm našim, na nohou lehké trekovky, jde sám a vypadá, že je hodně v pohodě. Cestou se dozvídáme, že nemá v plánu jít až k oceánu, proviant má vždy jen na dva až tři dny a průběžně dokupuje.

   U studánky Can Nou doplňujeme vodu a Gerard nesměle zkouší zvednout můj bágl. V jeho očích se po vlažném pokusu mísí zděšení s uznáním i opovržením. "That's too much work!" říká za neustálého kroutění hlavou, což se neúspěšně snažíme zamluvit hlasitým mlčením. Další cesta nám pak díky nové, nekončící debatě pěkně ubíhá a pár chvil po poledni stojíme u refugia asi 400 výškových metrů pod vrcholem Bassegody. Gerard jako správný Španěl drží siestu, a tak se s námi loučí. Opět mírně kroutí hlavou nad tím, že s těžkými otesánky na zádech hodláme stoupat trním nejprudší převýšení dne v největším parnu, kdy každý soudný člověk jí, spí nebo leží, každopádně nepracuje.

   Z vrcholu Bassegody klesáme špatně průstupným lesem přes sedlo Coll Roig do místa s názvem Sant Aniol D'Aguja. Rozpadlá budova s odpuzujícím interiérem hodně kontrastuje se svým zeleným okolím, které je zalité laskavým odpoledním sluncem a klokotánim hnedle dvou potůčků. Studánka je vyschlá, v lahvích na zádech máme poslední kapky sluncem ohřáté vody, ale naivně se těšíme na nedalekou oblast, kterou jsme dle mapy pracovně nazvali "studánkový ráj" - za osadou Talaixa je v mapě na malé ploše zakresleno více než deset fontů.

   Naše hrdla snesou srovnání s kdejakou rašplí, už se moc těšíme na vysněný ráj. K našemu zděšení je však celá oblast naprosto suchá a skalnatá, po vodě ani památky, pouze hluboko pod námi v soutěsce posměšně šumí potok, občas kovově zazvoní karabina na důkaz toho, že kanyonáři nedostatkem vody zřejmě netrpí. Nahoře zoufale pobíhají po kopci dva Francouzi a hledají font, ale v tuto dobu zde voda zkrátka není. Obdivujeme velmi spokojeně vypadající krávy a pokračujeme dále až do místa el Vaquer, kde se definitivně smiřujeme s tím, že dnes se již nenapijeme, neboť jsme za celou cestu viděli jen jednu nechutnou kaluž. Večeříme kousek čokolády, dáváme po půlce kalcia na jazyk a ani moc nešumí, přesto se radujeme z nočního pohledu na svítící městečko Mollo a z tiché akrobacie nočních dravců a netopýrů.

   "Nepostavíme proti těm komárům aspoň tropiko?" navrhuje Eda. "Tady na cestě? Nějak to překlepem', je beztak hrozný vedro," prognózuji s přehledem. Nepřeklepali jsme… Po několika hodinách plácání, klení, odhánění, zastrašování a zabíjení komárů stavíme ve dvě ráno vnitřní stan.

Přístupů: