pátek 5.7.     Tizi-n-Test      Abychom nešli stejnou cestou, z Aroumdu do Imlilu, tak jsme to místo stezkou vzali po silnici. Bylo to sice delší, ale zato z ní byl mnohem hezčí výhled. V Imlilu jsme se nechali přecejenom ukecat a s Martinem jsme si po dlouhém dohadování o "nice price" koupili slušivý berberský obleček :-) Došli jsme zpět k autu, které bylo naštěstí v pořádku, jen zaprášené k nepoznání. Tam už na nás čekal Mubarak. Začal brebentit něco o tom, že nás musí ještě vzít na místo, kde se hledaj drahý kameny. Jenže to by nás přecejen dost zdrželo. Tak jsme k němu zašli aspoň na čaj. Musím uznat, že ten dělal fakt vynikající. A jako správný Berber nás taky hned zkusil, ať si od něj koupíme nějaký stříbro a všeljaké cetky, které prý sám donesl až ze Sahary. Tak jsme mu vysvětlili, že tohle opravdu nesháníme a rozloučili jsme se.      Dál chceme pokračovat na jih. To znamená přejet Vysoký Atlas, v našem případě přes sedlo Tizi-n-Test, které se svou výškou okolo 2200 m je nejvýše položené sedlo v Atlase, kudy vede silnice. Jízda Atlasem úzkými siničkami nabízí skutečně nádherné výhledy do hlubokých údolí a na okolní rudé hřebeny. Dost často chybí jakákoliv svodidla nebo zábradlí, takže si člověk chvílema připadal jak na horský dráze. Před zatáčkama, do kterých nebylo vidět (tedy skoro přede všema), bylo dobrý zatroubit, protože potkat nečekaně náklaďáček v protisměru by na týhle silnici znamenalo hodně velkej problém. Po přehoupnutí přes Tizi-n-Test jsme se najednou ocitli jakoby v jiných horách. Jižní svahy Atlasu mají jinou barvu a jsou snad i členitější. Pod nimi se rozprostírá skoro nekonečná rovina a kdesi za ní se rýsují hřebeny Antiatlasu. Pod horami jsme potkali třeba takovoutu nádhernou značku. Zaujala nás nejen svou velikostí, ale hlavně obsahem sdělení. Pod trojúhelníkem upozorňující na zatáčky je dopsáno "SUR 120KM", tedy ...řidiči, dávej bacha, po následujících 120 km budou zatáčky :-) Dole v rovině nás čekaly desetikilometrové rovné úseky silnice. Najednou přišel večer, tak jsme opět našli příhodný plácek pro stan někde kousek od silnice. Místo, kde jsme spali, bylo zajímavé tím, že mírně zvlněná krajina byla rozrytá i několik metrů hlubokými zářezy, které vytvořila nejspíš voda. Když se jimi člověk procházel, připadal si jak v nějaké miniaturní soutěsce.      sobota 6.7.     Ourzazate, Gorges du Dades      Po časném vstávání v horách jsme si konečně dneska mohli pěkně pospat a taky jsme toho řádně využili. Na cestu jsme vyrazili až v pozdním dopoledni, kdy už bylo pěkné horko. Dneska nás čeká celkem dlouhý přejezd vyprahlými pustinami, přes Ourzazate k soutěskám na řece Dades nebo i Todra. Cesta do Ourzazate je opravdu náročná. Jsme sice neustále unešeni nádhernými scenériemi, které nám marocká krajina nabízí, ale marocké slunce okolo poledne nám dává pěkně zabrat. --- Tady bych chtěl poznamenat, že téměř každý den projíždíme jiným typem krajiny, marokcká příroda je opravdu velice rozmanitá. Věřím tomu, že být tady o měsíc dýl, stále budem objevovat neco nového, neokoukaného. Navíc i to samé místo vypadá zcela jinak při východu nebo západu slunce. --- Silnice nás teď vede nejjižnějšími částmi naší cesty a je to znát. Na slunci může být hodně přes 40°C, naštěstí vítr to vedro trochu zpříjemňuje. Ale zato v autě je to peklo. Máme otevřeno co se dá, ale karosérie je už tak rozpálená, že vzduch, který ji omývá a fouká nám dovnitř, je nesnesitelně horký. Jako kdybychom každou chvíli dostali dávku z obrovského fénu. Čaj, který jsme ráno uvařili a do odjezdu stihl vychladnout, má už zase celkem slušnou teplotu. Obdivujeme oktávku, že takovýhle vedro zvládá v pohodě a ručička teploměru nestoupá do červeného pole. Každopádně tento úsek cesty vyprahlými, do ruda zabarvenými, pustinami, ze kterých se zvedají obroušené skály, je hodně krásný.      Ve Ourzazatu vylézáme z auta docela hotoví. Když procházíme městem, skoro se plazíme podél domů, abychom šli aspoň trochu ve stínu. Město je úplně mrtvý. Je sobota odpoledne, takže všechno je zavřené, na ulicích ani nejsou moc lidi. Tak jsme si jen koupili meloun a pokračovali dál. --- Melouny jsme si kupovali každý den, pokud to šlo. Nejdříve to byl malý tříkilový a pak už nám nestačil ani pětikilovej obr :-) --- Z Ourzazatu cesta začíná stoupat do kopců a nejvýše položené sedlo má skoro 2000 m. Krajina opět vypadá úplně jinak než před Ourzazatem.      Dojeli jsme až do městečka, ze kterého se odbočuje k soutěskám na řece Dades. V průvodci jsou Gorges du Dades vychvalovány, tak jsme zvědaví a jedeme se na to podívat. Údolím skutečně teče nějaký potůček, proto je okolo nezvykle zeleno. Všude samé palmové háje. Skály okolo mají sytě rudou barvu, stejně jako domy postavené z hlíny. Občas se zastavujeme a fotíme si opevněný klášter, tzv. ksar, kterých je tu celkem dost. --- Proč jsou místní kláštery a osady opevněné? Když v jedné osadě došla voda, lidi se jednoduše vrhli na své sousedy. Proto si každá osada raději postavila hradby. --- Ujeli jsme alespoň 10 km po dost rozbité cestě a údolí bylo pořád stejné. V průvodci psali, že má být dlouhé asi 25 km, ale vzhledem ke kvalitě cesty se nám nechtělo už dál pokračovat, tak jsme se vrátili. --- Jinak toto údolí se zařezává hluboho do jižních svahů Vysokého Atlasu. Kdybychom měli něco terénějšího než oktávku, dá se tudy dostat až do hor. --- Druhou soutěsku si tedy necháme na zítra. Spíme na pláni, odkud jsou vidět nádherně nasvícené kopce, ale taky tam čile běhaj štíři a fouká docela silnej vítr, takže raději stavíme stan schovaný hned za autem.