neděle 7.7.     Gorges du Todra, Erfoud, Sahara - Erg Chebi      Po včerejší návštěvě soutěsky Dades jsme byli zvědaví, jak bude vypadat soutěska Todra. To bylo zcela něco jiného. Po několika kilometrech jízdy autem jsme se dostali do skutečné soutěsky. Byla to průrva ve skále hluboká snad sto metrů. Uprostřed ní vyvěral ze skály nádherně čistý potok, takže u něj všichni místňáci nabírali vodu. I sem se už dostal turstický ruch a přímo v soutěsce stály 2 hnusný hotely. Soutěska je dlouhá asi půl kilometru a navazuje na ni dlouhé údolí, která vede podobně jako Dades až do srdce Atlasu. Prošli jsme se asi 5 kilometrů hlouběji do ůdolí. Zrovna tam stavej novou cestu, takže jsme skoro stále procházeli staveništěm. Když jsme se po dvou hodinách vrátili do soutěsky, značně to tam ožilo. Snad celý Maroko se sem přijelo vykoupat, dokonce to tam řídil policajt :-)      Pokračujeme tedy dál na východ k písečným dunám Erg Chebi na Sahaře. Sluníčko opět pálí jak divý. Asi 30 kilometrů před Erfoudem se už začínaji objevovat nafoukané písečné duny, podél silnice jsou zábrany z větví palem. Občas je písek nafoukaný až na silnici. Kousek před Erfoudem nás stopuje místňák. Chce hodit do města, tak ho bereme. Jmenuje se Abdul a je stejně starej jako my. Zkouším se ho ptát, jestli nezná někoho, kdo by nám v Erfoudu pohlídal auto a zavezl nás nějakým teréňákem k dunám. --- K dunám se musí jet nejprve asi 25 km po hamadě - kamenité poušti. --- Říka, že samozřejmě takový lidi zná, z Erfoudu tam jezdí hodně "four by four". Ukazuje mi dokonce reklamní fotku, na které je celá skupina nablýskabých Defenderů - hmmmm. Ale hnedka pokračuje: "... ale tohle auto (bouchá do sedačky) tam ale taky dojede". To nás trochu překvapuje. Pak ještě dodává, že cestu perfektně zná a že už tam dokonce vezl Němce a Francouze a ty měli podobný auta. Zastavujeme tedy na nějaké benzínce na čaj, abychom to mohli v klidu probrat. Nakonec jsme se dohodli na tom, že za 50 dirhamů nás vezme k dunám přímo k baráku, kde má známý a kde můžeme i přespat, budeme-li chtít.       Vyrážíme tedy vstřict pouštnímu dobrodružství. Projíždíme Erfoudem a asi 10 kilometrů za městem cesta končí kdesi v písku. Nechápavě se na sebe koukáme. Když si toho všiml Abdul, ukázal vlevo kamsi do pustiny a povídá, že teď musíme tudy, protože dál je jen písek. Ještě že to řekl, skoro bychom si nevšimli :-) No super, už to začíná. Martin tedy opatrně sjel ze silnice, ale hned zahučel do nějakého dolíku a vypadalo to, že každou chvílí budem někde viset na podvozku nebo vejfuku. Abdul drsně poznamenal, že jestli pojedem tímhle tempem, tak k dunám dojedem za tmy. Ale pokud svolíme, mohl by to odřídit, protože on je na pošti jak doma. Tak jsme ho pustili za volant. A to co se dělo dál, se jen těžko dá popsat. Musím uznat, že za celou cestu až k dunám ani jednou neškrt podvozkem, a to jsme dost často projížděli host velký hupy, ale... Když byla nějaká rovinka, rozjel to na 80 a hrozně se bavil tím, jak se za náma zvedá písek: "... koukej, jak na Dakaru". Museli jsme ho furt krotit, ať ubere, protože oktávka se vždycky hrozně rozklepala, a nás děsila představa, že se s ní něco stane - tady víc jak 4000 km od Pardubic.      Jako by tohle nestačilo. Někde v polovině cesty k dunám jsme projížděli kolem stojícího Defendera, kolem kterýho postávali nějaký místňáci. Ten jeden na Abdula mával, ať zastaví, ale ten ještě přidal a projel kolem něj jak na rallye. Chlapící s Defenderem si to nenechali líbit a hned se vydali za náma. Za chvíli nás předjeli a zatarasili cestu. Oba se začali s Abdulem hádat. My jsme, stejně tak jako turisti v Defenderu, jen nechápavě přihlíželi. Nakonec se ukázalo, že se s Abdulem moc dobře znají, protože tím, jak tady vozí cizince jejich autama, tak "komerčním" chlapíkům s Defenderama bere kšeft. Došel jsem si za řidičema Defenderu, ať mi k tomu něco řeknou. Oni hned, že jsme blázni, s tímhle autem jet na poušť (no, to asi jsme...) a že Abdul je blázen, ať se ho hned zbavíme, ale pak hned zas, že se to odřídit dá... No prostě jsem nechápal. Ještě k tomu jeden z dvojice řidičů byl docela na mol. Naštěstí jim to hádání netrvalo moc dlouho, takže jsme po chvilce mohli pokračovat dál. Akorát Abdul težce nesl to, že jsme se šli bavit s těma řidičema, takže chvíli dělal uraženýho.      Konečně jsme dojeli k dunám. Něco úžasnýho. Obrovský kopce oranžovýho písku. Bylo sice už pozdní odpoledne, ale přesto bylo stále nechutný vedro, a hlavně foukal nezvykle suchej vítr. Zastavili jsme u hliněného baráku, což měl být jakýsi pouštní hotel. Podél dun je takových víc. Zašli jsme dovnitř na čaj. Martin s Janou se pak šli projít, zatím co já jsem zůstal uvnitř s Abdulem a místňákama. Přinesli hnedka bubínky a začali se předvádět. Docela jim to šlo. Pak jsem se dal do řeči s Abdulem a kromě jiného říkal, že sem jezdí hrozně rád, že prý je to ideální místo na relaxování. Měl pravdu. Byl tam totiž naprostý klid. U domu občas někdo něco řekl nabo zavrčel velbloud (nebo se tam prohnal Berber na mopedu :-), ale když jsem se pak prošel dál do dun, bylo to něco úžasnýho. Možná se to dá přirovnat chvilce v hluboým lese, ale bez zvířat, prostě bylo slyšet jen jak se přesýpá písek, když zafoukal víc vítr. A nebo ten pocit, když se člověk procházel po jemným horkým písku, kterej byl občas tak nafoukanej, že se ani nebořil. To není jako na nějaké pláži u moře, to se prostě musí zažít :-).      Původně jsme chtěli spát ve stanu někde v písku. Pak jsme se ale dohodli, že nás za pár korun nechá přespat na střeše baráku a ještě si můžeme dát sprchu !!! --- Za celý pobyt v Maroku jsme měli možnost umít se snad jen třikrát. Docela paradox je, že zrovna to nejluxusnější koupání bylo na Sahaře. --- Taky jsme mu za to slíbili nějaký piva, což byla chyba, protže pak jsme se ho nemohli zbavit a chtěl pořád další a další. Večer tam Defender přivezl tři holky z Holandska. Dali si s místňákama hašiš, obrovskou večeři a zase odjeli. Jak Abdul trefně poznamenal, z každýho řidiče Defenderů je za chvilku feťák nebo ochlasta :-) Proto je prý nemá rád. V noci bylo hrozný vedro a k tomu ten suchý vítr. Ale co bych chtěl, když spím pod hvězdama na Sahaře :-)      pondělí 8.7.     Erg Chebi, Střední Atlas, Azrou       Ráno jsme vstali ještě za tmy a hned se vydali na duny, abychom stihli východ slunce. Možná jsme to s tou rychlostí trochu přehnali, protože se začalo rozednívat asi až po půl hodině. Duny nasvícené vycházejícím sluncem vypadají úplně jinak něž v poledne nebo večer. Když jsme se dostatečně pokochali pohledem na Saharu ve svitu vycházejícího slunce, začali jsme se pomalu chystat na zpáteční cestu. Rádi bychom se dostali ze Sahary dřív, než začne pořádně pálit slunce. Zpáteční cesta po hamadě už nebyla tak dobrodružná jako včera. V Erfoudu jsme se rozloučili s Abdulem a vydali se směrem zpátky na sever Maroka. Silnice vede nejprve širokým údolím řeky Zíz , kde dokonce měli i přehradu. Chvílema se proplétá mezi skalami a stoupá do kopců na východním konci Vysokého Atlasu. Mezi Vysokým a Středním Atlasem jsou opět suché pustiny, ale ne už tak nehostinné jako na jihu. Ty plynule přešly do zvlněných pastvin Středního Atlasu, kde snad na jednoho člověka musí připadat nejmíň 1000 koz na 500 ovcí. --- Na patnících podél silnice jsme často viděli láhve od Coca-Coly. Zpočátku jsme nechápali, co to má být, ale pak jsme si všimli, že kousek od toho patníku je vždycky schovaný Berber pod nějakým malým přístřeškem a ta láhev na patníku bylo jako znamení pro řidiče, že tam prodává pití. Těchto "prodejců" tam bylo dost, ale nikdy jsem neviděl, že by si někdo u nich něco kupoval. --- Dojeli jsme až k Azrou, kde mají být husté cedrové lesy, ve kterých prý žijí neskutečně drzé opice. Les jsme si prošli, ale žádnou opici jsme nepotkali. Zato jsme potkali policajty, ktrým se naše přítomnost očividně nelíbila. Když jsem jim řekl, že tady rozhodně spát nebudeme, stal jsem se hned nejhorším členem posádky a díky mně jsme jeli spát do nějakého kempu, kde někteří zažili tak hrozné věci jako třeba sprcha a tak. Do dneška si sypu popel na hlavu ;-)