Nahoru do sedla Portella de Can Colomer (2568) je to celkem krpál, a tak trošku zamrzí pohled dolů s výhledem na sestup až tam někam, odkud se zase stoupá na Coll de Vall Civera. Radostně pak sestupujeme do Andorry, kde na refugiu de l'Illa (2480) potkáváme první Čechy. Seznamují nás s pohostinností místních (andorrských) refugií, protože nevěříme vlastním očím - nádherný domeček, za který by se jistě nestyděl žádný český chatař či chalupář, vykachličkovaná místnost - kuchyň se dřezem a prostředky na mytí nádobí, místnost na spaní s postelemi, jídelna, stůl, židle, a to vše narozdíl od refugií ve Španělsku relativně čisté. V Andoře o turisty pečují opravdu důkladně, to platí nejen o refugiích, kterých je přes dvacet, jsou zdarma přístupná a vrtulníky z nich odvážejí odpad, ale i o značení cest atd. Využíváme dobrodiní domečku č. 18 - Refugi de Fontenverd, kde jsou s námi dva Španělé, ale moc se nebavíme. Vařím z místních zdrojů rýži s olejovkami a čaj s marmeládou.

   Sestupujeme do Encampu (1260), což je druhé největší město v Andoře, kupujeme zde baterku do foťáku a píšeme první pohledy. Nad vsí Les Bons nepříjemně bloudíme obvykle pichlavým porostem v pálivém slunečním dešti. Poté přecházíme sedlo Coll d'Ordino (1980), odkud se kocháme výhledem na nejvyšší horu Andory - Pic Comma Pedrosu a skupinky grilující pochutiny vedle silnice.

   "Buřty v lese jsou buřty v lese, to je marný!" vzpomínali jsme na Homolkova slova, když jsme dorazili k sluncem a pachem asfaltu zalitému odpočívadlu, v jedné z mnoha zatáček horské silnice do strmého kopce jen obezřetně se plazící, kde se opalovala dvě naleštěná auta, vedle nich u stolečků dvě piknikující rodinky, ve studánce se třásla zimou lahev dobrého vínečka, z klobásky na nesměle kouřícím grilu se již linula lákavě masitá vůně, jenž zastínila kořennou vůni okolní mateřídoušky. Seděli jsme u pramínku, doplňovali vodu, sledovali mumraj okolo a po chvíli vyrazili dále. Věděli jsme, že v báglu na zádech máme tatranku, která bude v sedle výše dvou tisíc metrů, držená upocenýma rukama, na břitce svěžim vzduchu, s výhledem do dvou údolí, na vonící zemi zaslouženě chutnat více, než tisíc buřtů vedle silnice.

   Následuje ještě překvapivě dlouhá a poměrně vyčerpávající cesta do vsi Arans, za níž skládáme hlavy pod bílé spousty zářících hvězd.

   Další sedlo, přes které jsme se přehoupli, se jmenuje Coll de les Cases (1965), za vesnicí Mas de Ribafeta ukrajujeme kilometry do města Arinsal (1995), které je výchozím místem při výstupu na Pic Coma Pedrosu (2942). I my stoupáme vstříc nejvyššímu vyhlídkovému vrcholu Andory. U jezera Lac Negre necháváme na sněhu bagáž a bez zátěže vybíháme, neřku-li letíme, na vrchol.

   Z té výšky vidíme Pyreneje zase jinak, před námi je ještě očividně daleká a hodně houpavá cesta, ale rozhodně krásná. Po pravici vidíme masiv třítisícovky Pica d'Estats (3143), před sebou v dáli pak nejvyšší část Pyrenejí - zaledněnou oblast Maladeta. Kus cesty je již vidět i za námi.

   Při velmi nepříjemném prudkém sestupu suťovým polem opouštíme Andoru, dostáváme se do zapomenutého kouta kamenného světa k jezeru Estany de Baiau a nevěříme vlastním očím. U vody se opalují dvě Španělky! Dáváme se s nimi do řeči, budeme spát společně v pěkném refugiu Montfort (2517) - v bílé krabici na zeleném kopečku, vprostřed tmavěmodrého jezera obklopeného přerostlým přírodním kamenolomem, jenž laskavě nabídne komfort až devíti nocležníkům. K večeru do budky ještě přichází tři francouzi - manželé s malou dcerou, navíc si Španělky zjevně po všech stránkách vystačí samy, takže můžeme jít v klidu spát.

   Sestup nádherným údolím přes Pla de Baiau se nám natolik zalíbil, že jsme si opět vyprali ponožky. U potoka na Pla de Boet vyrostlo tábořiště, kde tropí hluk mnoho skautíků, i cestou potkáváme dost lidí, kteří jdou zřejmě na Pedrosu ze španělské strany, což značí, že cesta pro auto jest nedaleko (auta vyjedou téměř až na Pla de Boet).

   Kousek před městečkem Areu (1219) otáčíme vertikální směr trasy opět vzhůru - po velmi nezáživné klikaté cestě, která se posléze mění v dobrodružnou krpáloidní stezku lesem, přes kterou již dávno napadaly vzrostlé stromy a nikdo je zkrátka neuklidil. Zhruba v 18 hodin se kocháme posledním pohledem na hory Pica d'Estats ze sedla Coll de Tudela (2219) a sestupujeme za slábnoucím oranžovým, přesto však pálícím sluncem do vsi Boldís Sobirá, kde štědrá třešeň společně s chladivou kašnou pějí sladkou píseň našim zchátralým tělíčkům, kupodivu bez zažívacích následků.

   Dnes jsme nenašli moc dobré místo na bivak, spíme pod širákem v jakémsi zářezu hned pod cestou, na srázu naproti vsi Lleret. Mám mezi lopatkama placák a ujíždím s kopce, Eda na tom asi není lépe, ale zvenku krásně hřeje spacák, zevnitř gulášovka a dobrý pocit, že jsme opět strávili šťavnaté sousto z naší nekrátké štreky. V noci nás přišla navštívit mladá divoká prasátka i s chrochtající maminkou, naštěstí je Eda statným "Huš!!" a úderem hůlky o zem včas odehnal.

   Vesnici Lleret máme přes údolí málem na dosah ruky, ale cesta dle mapy vede po vrstevnici až nad Tavascan, kam prudce klesá, aby mohla vzápětí rychle vystoupat na protější svah a traverzovat jej zpět až do Lleretu. Poměrně jasný program, jenže už tak dost špatné značení i logický směr náhle mizí a my se motáme po suťovém poli ještě nad Tavascanem. Slovo dostává opět intuice, mapa i buzola, kolem poledne u studánky ve vsi radostně doplňujeme vodu.

   Vyprahlým svahem stoupáme do kamenné osady Aineto, odkud pokračujeme mírným stoupáním do Lleretu. Pot z nás jen crčí a nad rezavou trávou se tetelí horký vzduch, když najednou Eda během chůze prohodí: "Čoveče, ty fusky už smrděj' i přes boty!" a má pravdu.

   V Lleretu jsme znovu mírně zakufrovali, ale díky tomu jsme alespoň vychutnali úžasně šťavnaté moruše, které obarví vše načerno stejně tak důkladně jako osvěží zaprášené hrdlo. Výstup do sedla Collada de Jou (1652) patří k těm nejméně zajímavým v celých Pyrenejích, naštěstí jej zpestřuje "běžec" z USA - Colorada, který nám po krátké rozpravě brzy mizí z dohledu, ale do sedla přichází k našemu nemalému údivu až po nás. Inu, nejen my zde bloudíme…

   Ze sedla Collada de Jou samozřejmě dolů, pak údolím podél řeky, jejíž služby ocenila naše rozpálená chodidla i lýtka, až do vesničky Estaon, odkud znovu stoupáme do dalšího sedla výše 2220m, v němž nám však blesk hromově rezolutním hlasem praví stop, v dešti a sílícím větru rychle stavíme stan. Bohužel již nemáme vůbec žádnou vodu, experimentujeme tedy s jídlem z chlebové střídy a oleje, které je jistě značně energetické, ale mne po třetí hodině ranní nutí nedobrovolně, avšak bystře opustit komfort spacáku i stanu za účelem vykonání velmi naléhavé a rychlé velké, nikoli však tuhé, potřeby.

   Etapa Boldís Sobirá - Tavascan - Lleret a dále je názornou ukázkou skutečnosti, proč má značená cesta GR-11 téměř 1000Km, ačkoli Pyreneje vzdušnou čarou pouze necelých 500Km: nejen že většina hřebenů pohoří má orientaci kolmou k směru trasy, takže po výstupu do sedla zpravidla okamžitě následuje sestup hluboko do údolí, ale cesta obecně není značena nejsnažší či nejkratší možnou variantou, nýbrž spíše tou "nejzajímavější".