Sestup do osady Dorve je špatně (vůbec) značen, ale kamennou věžičku kostela vidíme zdaleka, takže volba cesty je spíše otázkou míry zabahnění bot. Několik rozpadlých kamenných stavení bez lidí, kostelík a studánka u níž snídáme - to je Dorve, podivuhodně tajemné místo, které má svou vlastní bytelně chladivou atmosféru. Každý kámen, starý kmen, práchnivé zápraží, každý rozpadlý rám okna nás nutí ptát se - čí ruka jej přiložila k druhému v zeď, kdo jej zasadil a radoval se z jeho plodů, čí paže na něm po práci spočinula, co z něj viděly oči toho, jenž dávno před námi pil z této kašny?

   O sestupu do la Guingueta d'Aneu, výstupu na Jou a traverzu do městečka Espot lze říci téměř totéž, co o trase Boldís Sobirá - Tavascan - Lleret, s tím rozdílem, že cesta jenž vede po vrstevnici je z asfaltu. Cestou potkáváme další dva Čechy a máme z toho docela radost, mnohem menší radost máme z města Espotu, které je východiskem do národního parku Sant Maurici a je proto plné kempů, restaurací, aut, papírků od všeho možného, reklam, výletníků a další havěti. Barevný mumraj španělského městečka narušuje klapot českých hůlek, i naše zevnějšky se již očividně liší od běžného místního standardu a evokují tak dlouhé pohledy hlav puritánských resp. úsměvy na rtech těch svobodomyslnějších.

   V celé oblasti národního parku se samozřejmě nesmí stanovat, hučí nám neustále podvědomím, když v dálce hned pod cestou zahlédneme svítivě růžovou část stanu, od kterého si to štráduje k jezírku maník v trenýrkách. Jeho tvář je ošlehaná větrem, z úst mu trčí kartáček na zuby, z trenýrek hubené osmahlé nohy, na kterých má obuty skelety (!), nestrojené pohyby, chová se zkrátka jako doma v koupelně. Místo na spaní je to opravdu šikovné, ale co ta cesta… Docházíme k rovnému plácku pod cestou, na kterém mezitím vyrostl další stan, dáváme se do řeči z chlapíkem v plastových botách, ptáme se, zdali ví o tom, že právě to, co momentálně dělá je zde zakázáno. Odpovídá přesvědčivě že ví a na důkaz toho říká, že takhle v parku přebývá přes týden. Na všechny ostatní otázky jen odvětí: "Why not?", čímž nás přesvědčí.

   Protože se při našem odchodu kolem osmé hodiny ranní ve svítivě růžovém stanu stále nepohnul ani vlásek, ačkoli po cestě již začala šlapat první raní ptáčata a potencionální kontrola, pomysleli jsme si o místních nařízeních své.

   Nad naším stanem i chladivě šplouchajícím jezerem se povalují tuny mlhy, okolní štíty nevidíme a vděčíme za to tmavým mračnům, je zima, vlhko, ale zatím neprší. Postupujeme nahoru do sedla Port de Ratera d'Espot (2545), odkud by byl jistě impozantní výhled, nebýt počasí jako v prádelně. Blankytně jiskřivou nádheru spousty jezírek můžeme jen tušit, neustále jdeme podél vody, není nám však dovoleno nahlédnou ani na druhý břeh. V placeném Refugi de Colomers je plno, nikomu se ven z přívětivě vytopené chaty nechce, jen pár kuřáků vyšlo na čerstvý vzduch do mlhy vychutnat ohnivou tyčinku. Diskutujeme se dvěma Poláky, kteří mají stejnou cestu, u boudy je dokonce rozcestník, ale stejně není jasné kudy, každý má jiný názor a volí jinou cestu. Následující deštivé hodiny daly za pravdu nám, volili jsme správně, naši kamarádi tímto (jak jsme později zjistili) ztratili celý den.

   Cestou do Colk de Ribetera už lije jak z konve, na chvíli dáváme pauzu v budce u jezera Estany de Montany a valíme dále do údolí. Cestou trošku usycháme, abychom mohli znovu důkladně zmoknout a zkončit v nehlídaném refugiu de la Restanca u stejnojmenného jezera, naproti stejnojmennému hlídanému refugiu. Bouda patří k největším, ale bohužel také k nejhorším jaké jsme zatím měli tu čest navštívit. Při pohledu na děravou střechu, kterou prší na špinavou betonovou podlahu, po které jen se prohnat stádečko myší, vzpomínáme s úctou na luxus refugií v Andoře. Naše dnešní noclehárna má tři "místnosti", v první se zabydlelo asi šestnáct mladých španělských skautíků, v druhé pak tři Francouzi a my, třetí je "jídelna", sušárna, chodba a skladiště. Španělé produkují značný hluk, jsou spoře oblečeni, po šedivé odpudivé podlaze chodí bosi, resp. v ponožkách, což platí pro některé i venku. Je nám z nich zima a jsme rádi když povyk konečně slábne a můžeme nervózně usnout.

   Sychravé bílé ráno nás vítá mrholením a ještě větší zimou, než to včerejší. Jdeme do sedla Port de Rius (2400) okolo rozpadlých Barraca de Rius. Nahoře samozřejmě sílí vítr, navíc chumelí, oblékáme rukavice a rychle sestupujeme k ústí tunelu de Vielha (1700).

   V údolí bojují se střídavými úspěchy slunce a déšť, ale už není taková zima. Klesáme okolo Refugi de Conayles (veliké, pěkné, nehlídané) a Refugi de l'Hopitalet (malé, zničené, humus), překračujeme silnici i hranici Katalánska a stoupáme Aragonií vstříc nejvyšším horám Pyrenejí. Výstup se řadí k těm strmějším, zarostlejším, díky dešti též mokřejším, klouzavějším, a špinavějším, ale znenadání velkoryse silné slunce přemosťuje divoce sevřené véčko údolí důkladně vybarveným obloukem duhy a hřejivě nás zve do zlatem zalité zahrádky hořící, kam jen oko dohlédne, hrstmi zralých malin. Trháme ten rudý zázrak oběma rukama a po nekonečně krátké výživné půlhodince opouštíme malinové keře téměř nedotčené.

   Refugi d'Anglos - sympatický dřevěný domeček na zeleném kopci u jezer Estanys d'Anglos je opevněn ze tří stran bariérou šedobílých skal. Aby těch pár prkének málokdy slábnoucí vítr neposlal nejkratší cestou dolů k vodě, drží je pohromadě a při zemi tlustá ocelová lana. Uvnitř dvě proleželé dvoupatrové postele, jednoduché okno, rozbitý strop, trošku zima, průvan, přesto nádhera.

   Vaříme večeři a nad rozprostřenou mapou probíráme výstupovou trasu na Pico de Aneto. Sykot vařiče zřídka přehluší jedovatý hlas paní meluzíny, k večeru přichází dva prochladlí Španělé.

   Vstáváme pozdě a dlouho pak ještě klepeme kosu v hloubi spacáků. Vítr přes noc zesílil, přinesl s sebou kupu mraků a zimu. Ani spolunocležníci se nemají k odchodu, takže se třepou obě rozvrzané palandy.

   Naše scvrklé žaludky už si nejspíš rezignovaně zvykly na koloběh yumka-tatranka-müsli-zase polívka, ale v hlavách nám neustále víří více či méně gurmánské, každopádně pro nás spíše méně než více dostupné pokrmy. Začínáme psát jídelníček, to vše si dáme jen co dorazíme domů!

   Ani po poledni vítr nehodlá zmírnit svůj vřeštivý koncert, ale občas dírou v mraku bleděmodře nahlédne nebe, což nás nenechává klidnými. Před půl druhou konečně vyrážíme okolo jezer Estany del Mia a Estanyets de Cap d'Anglos do sedla Collet dels Estanyets (2521), za občasného sněžení pak do dalšího sedla Coll de Ballibierna (2728). Následný sestup zpestřuje stále častější slunce, modré kosatce a borůvky, a tak nám výbornou náladu nemůže zkazit ani poměrně nacpané Refugio de Pescadores (1970), u kterého stojí autobus, který až sem zaveze turisty z kempů Ixeia a Aneto v údolí Ball de Benás. Nakonec jsme se vešli docela pěkně, někdo zatopil v krbu a bylo docela fajn.

   Výstup na nejvyšší horu Pyrenejí, 3404m vysoký vrchol Pico de Aneto patřil k hlavním cílům naší výpravy. Výstup klasickou cestou vede ze severu od refugia Renclusa (placené), dva výstupy z jihu dávají (viz [3]) na vybranou i hodnotnější túry. Volba světové strany pro nás nebyla tedy nikterak složitá, navíc GR11 obchází Aneto z jihu a východiskem se nám mohlo stát Refugio de Pescadores, které placené není - v tom, že půjdeme z jihu jsme měli jasno už od Els Engorgs.

   Vstáváme v 6:00, snídáme čokoládu a spěcháme na Aneto. Počasí není nejlepší, snad se přes den vyčasí. Údolím potoka Barranco de Coronas (1950) stoupáme k stejnojmenným jezerům, nad kterými je rozprostřena neprohlédnutelná, bílá tma. Na ledovec Glaciar de Coronas vstupujeme zachumláni do mraků, zmrzlé, místy pocukrované lesklé kameny na cestě hodně kloužou, království za mačky! Docházíme skupinku tří Španělů, jeden z nich, průvodce Graciliano, zná cestu a říká, že bez maček v tomhle počasí nemáme na skále šanci, o čemž se můžeme vzápětí na vlatní kůži dostatečně přesvědčit. Obcházíme tedy plotny zprava po strmícím ledovci, bílo je nahoře i dole, hodně fouká, nic nevidíme, prsty mrznou v rukavicích. Pomalu již ve fujavici začínáme pochybovat o tom, jestli vůbec stoupáme správným směrem, když na nás Graciliano volá zleva zhruba v naší výšce. Traverzujeme k němu a společně zdoláváme skalní výšvih do sedla Collado de Coronas (3198). I zkušený vůdce, jenž stál na vrcholu Pyrenejí mnohokrát, bloudí a hledá v dnešním počasí tu správnou cestu, jsme zde evidentně první, všude jen čerstvý sníh a mlha.

   Vystupujeme z mraků a žasneme: před námi je namrzlý Mohamedův krok (úzký exponovaný hřebínek) a sněhem se třpytící vrchol Aneta, jinak moře, moře mraků kam oči dohlédnou. Za chvíli už stojíme u vrcholového kříže jako dva trosečníci na ostrově a nemůžeme se pohledem nabažit té modrobílé inverzní vrcholové odměny. Postupně se pod Mohamedovým krokem začíná tvořit fronta lidí, z nichž naprostá většina přichází ze severu. Graciliano tvrdí, že když je hezky, vystoupí za den touto cestou až 500 lidí a navrhuje, abychom jí využili společně k sestupu. Stejně ale není nic vidět, takže se loučíme a sestupujeme jižní cestou do refugia, kde jsme nechali batohy. Spodní část údolí Ball de Coronas je zalita teplým zlatem, všude se modrají kosatce a borůvky, jako bychom sestoupili do ráje…