Necháváme Refugio Pescadores i naše dva známé Poláky, kteří vyrazili na Aneto, jejich osudu a sestupujeme do údolí Ball de Benás (Benasque) (1200), které od sebe odděluje oblasti Maladeta a Posets. Z kempu Aneto vysíláme druhou várku pohledů a vyhazujeme odpad.

   Loučil jsem se s dalším předmětem, který zažil s námi v horách i na vodě téměř vše - od prvních zimních Roháčů až po ty poslední - velká Varka, mnohokrát plněná, omlácená, již špatně těsnící, narezlá. Kolik potu měla na svědomí, když se nesla v batohu!, kolik vody pomohla z ledu vykouzlit, kolik instantních polívek ohřát, kolik kaší, čajů!

   Následný výstup vede krásným údolím potoka Rio de Estós, nad námi trčí modroha, v celé kráse se nám předvádí hraniční hřeben, který tvoří mohutné třítisícovky s bílými čepicemi (Pico Perdiguero, Pico del Portillon…). U placeného Refugia de Estós sedí hodně lidí, pokračujeme rychle do sedla Puerto de Christau (2577), které nabízí luxusní výhled nejen na stádo kamzíků, ale i na bílou oblast Maladeta s nejvyšší horou Pyrenejí. Sestupová stezka nás dovede na soutok potůčků Zinqueta d'Aňes Cruzes a Barranco de Aňes Cruzes, kde snad malíř namaloval rovný plácek porostlý kosatci, osvícený velkorysým zapadajícím sluncem, chráněný ze všech stran srázy hor z masivu Posets. Romantičtější místo bychom těžko hledali, stavíme stan a těšíme se z krásy tohoto kousku světa společně s Belgičany a Holanďany.

   Azurové ráno nás vede dolů k refugiu de Viadós (placené), odkud se chodí na druhou nejvyšší horu Pyrenejí, Pico de Posets (3376). Zastavujeme se u pomníku zakladatelům cesty GR11 a pak pokračujeme nahoru na Collada de Ordiceto (2326). Dneska mi to vůbec nejde, bágl má snad tunu, boty jakbysmet, pot mě vůbec nechladí a cesta pálí do očí a chodidel. Plazím se do kopce jak lenochod s narkózou, nebýt hůlek, jdu snad po čtyřech. Za můj stav zjevně může naše vysoce nízkokalorická strava spojená s dostatečným denním výdejem, zjednodušeně tvrdá redukční dieta. Eda je na tom zjevně líp, přesto se domlouváme, že zvedneme denní příděl na 1 tatranku a 1 müsli tyčinku na osobu, co nevyjde dokoupíme a nějakou energetickou bombu natlačíme hned zítra, kdy bychom měli opět dojít do údolí.

   Vášnivou diskusi o tom, co energetického nakoupíme nám přerušuje maník, jenž sedí uprostřed louky jak paša, opaluje se, okolo sebe má rozloženo jídlo a v klidu se cpe. K našemu údivu to je známý Gerard, kterého jsme poznali v Albanyi - kus popojel busem a teď jde proti nám. Velkoryse se s námi dělí o jídlo, zejména já se rozhodně nenechám pobízet, takže brzy je po boji. Gerard nám ještě dává několik rad jak a co nakupovat a sušenky na cestu. Zdá se mi, že mi tenhle mladý Španěl svým jídlem snad zachránil život… Kousek za vodní elektrárnou stavíme stan do kamenné ohrádky, těšíme se na zítřejší nákup a likvidujeme poslední z našich dopingových čokolád.

   Místní veverky, nebo jiná zviřátka se značně vyvinutým smyslem pro humor, si z nás lehce vystřelily. Nejen že nám prokousaly stan a přehlodaly šňůru, hlavně zatáhly jeden z kotvicích provázků do zídky a tam snad udělaly uzel kolem kamene, prostě to vytáhnout nešlo, takže jsme nakonec museli zídku potupně rozbořit.

   Scházíme do vesnice Parzan (1200), na protější straně již rozeznáváme charakteristické tvary hor v oblasti Ordesa. U benzinky probíhá nákup a nevídané hody, do hlav tlačíme postupně jogurt, mléko, nutelu a dvě bagety. Máme trošku těžko v podhradí, nicméně alespoň mně se viditelně navrací síly. Výstup vede přes Chicagués, okolo Pico de Estiva, za kterým se otevírá pohled do horské pohádky a nám je okamžitě jasné, že máme tu čest vstoupit do jedné z nejhezčích oblastí Pyrenejí vůbec. Sestupujeme k refugiu s protekčním výhledem na galerii Pinety (Circo de Pineta) s vodopády a na dva tisíce metrů vysoké srázy masivu Monte Perdido, nad kterými právě vyšel měsíc. Rozhodujeme se, že zítra dáme pauzu a nikam nepůjdeme.

   První volný den! Je nádherně, dlouho spíme, jíme, čteme, lenošíme a pereme prádlo.

   Kousek proti proudu potoka stádo krav pije, vykonává svoje větší či menší potřeby a koupe si nohy, pod nimi Eda pere prádlo a nabírá vodu na pití. Stali se z nás otrlí, snad flegmatičtí jedinci.

   Těšíme se na kaňon Ordesy, Eda loví brouky.

   Z toho, co jsme viděli dole v údolí Pineta (1350) nám běhal mráz po zádech: gigantický kemp (stanování je zdarma) se vším co k němu patří - páchnoucími popelnicemi a záchody, s tlouštíky v pantoflích na rozkládacích židlích, řvoucími tranzistoráky, na slunci rozpálenými auty, u kterých se opalují děti na lehátkách. Výstup do sedla Collado de Aňisclo (2460) je zřejmě nejdrsnějším na celé GR11 díky převýšení i technické náročnosti (nejedná se o lezení, ale k pohodlné chůzi má výstup velmi daleko). V sedle dostáváme od dvou Izraelců zbytek nutely, asi při pohledu na mě usoudili, že ji potřebuji více než oni.

   Pokračujeme ve výstupu po nádherné a odvážně vedené cestě, vzrušují nás sexy pohledy na rozpukanou zemi (Caňon de Aňisclo), zjevně prožíváme jeden z nejhezčích dní ve Španělsku. Následuje sestup přes Collado Goriz, kde se volně pasou koně a odkud vidíme začátek kaňonu Ordesy, na refugio Goriz, jenž je výchozím bodem pro výstup na třetí nejvyšší horu Pyrenejí - Monte Perdido (3355). Refugio Goriz je placené, ale je povoleno resp. tolerováno stanování v blízkosti chaty, i my stavíme stan a děláme dobře, neboť začíná pršet a bouřit. Pokud bude ráno hezky, vystoupíme na Perdido, proslavený vyhlídkový vrchol.