Vstali jsme sice v 6:00, ale počasí žádné výhledy neslibuje, takže nahoru nejdeme. Sestupujeme proslaveným údolím Ordesa a jsme mírně rozladěni. Nejspíš jsme se na kaňon příliš těšili a moc toho o něm přečetli, každopádně naše představy byly malebnější než realita, čekali jsme víc. Kaňon má rozměry opravdu velkolepé, k vidění je spousta kaskád a pěkných vodopádů, velká část cesty ale vede lesem a nedaleké parkoviště, kam jezdí speciální autobusy z města Torla, má na svědomí spoustu turistů, kteří všeobecně pozitivní zážitek neumocní. Aby byl dojem ještě rozpačitější, ztrácíme se s Edou navzájem a po hodině bloumání mezi turisty se opět shledáváme až nad parkovištěm. Příště bychom raději volili cestu vrchem přes známý Brecha de Rolando s výhledem na vodopád Grande Cascade.

   Od soutoku Rio Arazas a Rio Ara opět stoupáme - údolím Bujaruelo a trošku na nás prší. Nemáme moc jídla a před sebou dva dny bez možnosti doplnění zásob, končíme v špatném refugiu de Ordiso (1550).

   Jídelníček už nepíšeme, moc to psychicky vysiluje. Skončili jsme u této verze: brambory na loupačku s tvarohem, šopský salát, špenát, ovocný koktejl, palačinky, buřty opečené na ohni, pečený pstruh, kuře, buchty, knedlíky se zelím, zapečené těstoviny, rizoto, smažený květák, kefír, smažená játra, francouzské brambory, ovocné knedlíky, pivo…

   Valle del Ara patří k těm hezčím údolím, poněkud jsme tam vyrušili dobrých dvacet hodujících supů, kteří na sluníčku svačili mršinu. V oblasti čtvrté nejvyšší hory Pyrenejí Vignemale (3298) jsme vskutku viděli více supů a svišťů než lidí, okamžitě jsme si ji oblíbili a hned na to zabloudili. Díky tomu jsme si zblízka prohlédli Circo del Ara a suťovitým traverzem se dostali do sedla k jezeru Ibon de los Batanes.

   Od jezera pokračujeme nepříjemnou strmou sutí do sedla Collado de Lletero.

   Dávno jsme přestali počítat všechna ta vysoká sedla, zurčící potůčky, vyschlé spasené i zeleně čerstvé louky, prašné bílé cesty a vyhlídkové vrcholy, hluboce modrá jezera, panáčkující sviště, bystré kamzíky i kroužící supy, které jsme navštívili, přešli a ponechali jejich nekonečnému osudu a jen stále víc celistvě vnímali největší španělské velehory v celé jejich kráse.

   V sedle nás vítají tři Španělé, stará škola - pumpky, kletry, klasické pohory, k jídlu víno a sýr. Cesta dál není značena, občas jen vyroste pod nohou kamenný mužik, a tak čekáme na Španěly a pokračujeme s nimi nalevo od jezera Bramatuero Alto, kde se nachází vcelku obstojné refugio. Dole u přehrady Embalse Bachimala Alto stojí u dalšího refugia několik stanů, ale my pokračujeme až k Lagos Azules, kde potkáváme dva Čechy a stavíme stan u jezera. Lenka s Dušanem byli na nás moc hodní, obdařili nás tuňákem, chlebem, čokoládou a mnoha dobrými radami, což jsme (zejména já a zejména to jídlo) vážili zlatem.

   Fotogenickým ránem stoupáme k jezeru Ibon Azul superior, kde se nachází fajn plácek, na kterém stojí několik stanů. Další výstup do sedel Cuello do Inferno (2721) a Collado de Tebarray (2782) nepatří k nejjednodušším. Sestup si nezadá s výstupem, v dešti je to zde určitě chuťovka. U jezera Ibon de Llena Cantal klesáme okolo stáda živé vlny, přecházíme hráz přehrady Embalse de Respomuso a pokračujeme údolím soutěskujícího Rio de Aquas Limbias, kde pozorujeme kanyonáře v jejich živlu a trháme borůvky, až do vsi Sallent de Gallego (1300), neboť potřebujeme nakoupit. Přicházíme v době siesty, a tak musíme čekat až do pěti hodin.

   V pekařství nakupuji tři bagety a lámanou francouzštinou marně vysvětluji, že bych chtěl ještě jako vysomrovat nějaké ztvrdlé pečivo zdarma do polívky. Domluvím se až anglicky se sympatickou Španělkou, kterou seznamuji s naší cestou a cílem. Můj kostnatý vyzáblý zevnějšek, propadlé tváře, roztrhané tričko a snad i představa přechodu celých Pyrenejí v ní vzbuzují zřejmě takový soucit, že mi hodlá koupit cokoli, co si vyberu. Slušně odmítám a odcházím, tak zle na tom opravdu nejsme, obzvláště nyní, kdy jsme právě nakoupili. Živíme se s Edou bagetami s nutelou, když k nám kráčí ta Španělka, nese placku s ořechy a marmeládou. Ne, teď už neodmítneme. Ke spánku se ukládáme do stanu na sjezdovce nad lyžařským centrem Formigal a ještě dlouho do noci básníme o tom vynikajícím energetickém zázraku z pekařství, který musel stát třikrát tolik co mé slavné bagety.

   Bloumáme po osiřelých sjezdovkách jak dva hladoví vlčáci, značka se občas objeví, pak zase mizí. Vleky a civilizaci opouštíme v sedle pod Pico de las tres Huegas (2308), abychom mohli spatřit nasvícené srázy hor Pico Escarra (2760) a Pala de Ip (2783), kolem kterých hladově krouží supi. Do dalšího lyžařského centra - Candanchú klesáme údolím Canal de Izas, které se matičce přírodě opravdu povedlo. V oblasti je na tuto část Pyrenejí nezvykle mnoho refugií, ale všudypřítomné krávy je zpravidla vyzdobily dle vlastního vkusu, takže se prakticky v žádném nedá ani schovat před deštěm, natož přespat.Výjimkou potvrzující pravidlo je refugio cca 1h cesty před Candanchú v závěru údolí Canal Roya.

   V Candanchú při nákupu poznáváme dva sympatické bratry z Izraele, kteří jdou také téměř od moře. K Izraelcům se přidal náš známý Olivier z refugia Corral Blanc poté, co poslal svoji přítelkyni domů, a tak máme radost, že budeme pokračovat společně. Bohužel nemáme vyměněn dostatek peněz, takže musíme stopem do Canfrancu, kde nám štěstěna neuvěřitelně přeje, dávno po zavíračce bank měníme peníze v hotelu a ještě za vysokého sluníčka se dostáváme zpět do Candanchú. Ve vsi píšeme poslední várku pohledů, kousek nastoupáme a za mlhy stavíme s neskrývanou radostí stan vedle stanů našich nových izraelských přátel.

   Už ani nevím po kolikáté balím ten spacák do báglu, činnosti po ránu se značně zautomatizovaly. Hlad mě většinou vzbudí časně, a tak vařím snídani. Sbalíno má zase dřív Eda, takže on skládá stan, pak dotáhneme botky a vzhůru do dalšího sedla.

   Poblíž Candanchú se nachází průsmyk Somport, kterým končí centrální část Pyrenejí, takže sledujeme, jestli horám začne slábnout dech, ale zatím se nám moc nezdá. Izraelci vstali nějak časně a utekli. U jezera Ibon Estane se prohání stádo koní, půda je temně červená a skály svítí sluncem. Na obzoru hledáme francouzský horolezecký vrchol Pic du Midi d'Ossau (2884), pak opět klesáme, potkáváme dost lidí mířících k Ibon Estane, někteří vypadají, že tam tu housku a kameru ani nedonesou.

   Kopec do sedla Collado Petraficha (1958) nám dává ještě nečekaně zabrat, poté klesáme okolo dvou naprosto nepoužitelných budek k říčce nad Zurizou, od které přichází pogumovaní vlhcí canyonáři. Eda provedl očistu těla, já jsem místo toho namíchal z kafe, cukru a olivového oleje mimořádně křoupavou a energetickou čokoládu a brzy jsme zalezli do stanu.