Rtuťovitý chlapík s malými brejličkami a velkým báglem studuje průvodce a tvrdí, že cesta vede dolů. Vysvětluji mu, že v mapě je naprosto jasně postup nahoru, za což mi děkuje a neuvěřitelnou rychlostí mizí z dohledu. Zuriza není ani vesnice, spíše jen nevelký oplocený kemp s pár stany a příjezdovou silnicí. Velice nás těší, že se tu střetáváme s naší známou trojicí, neboť opět postrádáme mapu. Překračujeme hranici Aragonie, vítá nás Navarra a značení se okamžitě zhoršuje. Vystupujeme na horu Ezkaurre (2050), odkud sledujeme okolní kopce, jenž ztratily ostré tvary a připomínají Krkonoše. Dlouho po nás se na vrchol drápe běhavý maník v brýlích, se kterým jsem mluvil ráno, je celý mokrý a potrhaný, zjevně bloudil velikou rychlostí trním…

   Sestupujeme v pěti, naši přátelé zapojují veškerou techniku (buzoly, výškoměry - Suunto Vector apod., několik map a dva průvodce), máme nádherné počasí, přesto neustále hledáme správný směr do Isaby. V městečku dlouho čekáme až skončí siesta a mladší Izraelec si stěžuje, že zde v Pyrenejích moc přibral. Chvíli trvá než mi to dojde, a pak mám stodvacetpět chutí mu jednu vrazit, ale ovládnu se.

   Křížovou cestou ke kostelu Ermita Idoya stoupáme již sami, Izraelci s Olivierem si hodlají ušetřit den a nohy, šli na stopa. V lese nedaleko kapající studánky stavíme stan, protože dál už voda údajně není vůbec.

   Větrnné ranní stoupání všudypichlavým zeleným porostem přidává definitivní hřebíček do rakve mé karimatky a trička. Následující cesta směřující do Ochagavie je hodně široká, prašná, bílá, pálivá a nezáživná, zpestřená jen převelikými, sladkou černotou nalitými ostružinami. Do šumného městečka sestupujeme právě po začátku siesty, čímž ztrácíme drahocený čas. Dva neznámí cyklisté si nás starostlivě prohlížejí, načež nás obdarovávají sýrem a rybičkami. Chceme nakoupit med a nějaké sušenky, takže hledáme obchod, díky čemuž se důkladně seznamujeme s Ochagavií. Všichni nás neustále posílají do jedné uličky, kde je údajně supermercado, které asi na pátý (již značně trapný, díky klapotu hůlek nepřeslechnutelný průchod) ulicí konečně zabedněně nalézáme i my - pod cedulí opravna automobilů.

   U dobrých lidí nabíráme vodu a vybaveni 800g sušenek, medem a špagetami s rajčatovým protlakem stoupáme další křížovou cestou na Santuario de Muskilda. Před začátkem stoupání na hřeben pohoří Sierra de Abodi respektujeme červenou na návěstidle bouřky a zalézáme před chlejstancem do stanu vychutnat netušeně vynikající změnu v jídelníčku - špagety a sýr.

   Značení na travnatých semišových kopcích prakticky neexistuje, ale díky výborné viditelnosti bloudíme v oblasti proslavené důkladnými mlhami relativně málo. Před vrcholem Abodi Oeste (1496) nalézáme refugio v rozumném stavu, za nímž potkáváme bloudícího zoufalce s báglem, subtilního sprintera z Baskicka, který sem běží od moře úplně sám pouze 22 dní, za což od nás sklízí upřímný obdiv. Společně sestupujeme za lesknoucí se hladinou přehrady Embalse de Irabia, obcházíme ji a znovu stoupáme dusnem, které dávno přestalo být příjemné.

   Motáme se kapraďovým polem do sedla Collado Orión (970), jež nabízí štědré pohledy na okolní neobydlenou krajinu i vzdálený hraniční hřeben s vrcholem Ori (2021). Následuje dlouhý ostružinový sestup po betonové cestě do vsi Fabrica de Orbaizeta, odkud stoupáme údolím potoka Regata Idopil až k Refugiu Forestal, které si k našemu nemalému údivu nezadá s těmi nejlepšími baráčky v Andoře, v čisté kuchyni (!) je dokonce dřez s tekoucí vodou.

   Laskavé slunce nás vede na hranice s Francií okolo ruin Dolmen, odkud pokračujeme Napoleonovou cestou vstříc zajímavé pevnosti Roncesvalles (950) a do městečka Burguete (Auritz).

   Španělská vesnice už pro nás není takovou španělskou vesnicí jako dřív, neboť jsme pochopili, že v době siesty není vhodné otravovat pekaře nákupem, že Hola znamená ahoj a že za nápisem opravna automobilů se klidně skrývá fešná samoobsluha.

   Následující polní cesty mezi pastvinami nesklízí náš obdiv (na rozdíl od zabahněných přežvýkavců), ale blízké kopce pohoří Monte Quinto Real dosahující výšky okolo 1400 metrů rezolutně zavrhují myšlenky na další chůzi po rovině. Od refugia Albergue začíná nádherné značení, ze kterého máme radost i proto, že se kazí počasí. Nedaleko sedla Urkiaga (912) a státní silnice N-138 stavíme v dešti u potoka stan. Ze zbytku kafe mícháme úžasnou olivovou čokoládu a máme mírné obavy z blízkého Baskicka, ve kterém působí teroristická organizace Eta, na stromě jsme objevili vyrytý nápis "Go, ETA, go!"

   V noci drsně zařvala bouřka, ráno už jen poklidně prší a je tuhá mlha, viditelnost minimální, ale značení je i nadále luxusní. Cesta obsypaná posedy, které svou rozvrzanou kvalitou slibují švarnému polovníkovi ve větru nemalé dobrodružství, je zjevně málo používaná. Bez větších obtíží a podstatnějších výhledů klesáme do města Elizondo, kde objevujeme supermercado DIA patřící k nejlevnějším, doplňujeme jídlo a cumláme zmrzlinu, sluníčko už zase porazilo mraky. Dnešní noc vychutnáváme ve stanu na kopci Larrondo (852).