Ze spacáků nás vytahuje známé ranní azuro, do zítřka bychom mohli být u vody, v rukou třímáme poslední mapu -Bidasoa, Belate. Neustále stoupáme a pak zase klesáme mezi poli s kapradím a najednou ho vidíme. Za posledním hřebínkem se nesměle leskne slaná lázeň Atlantiku!! Mnohokrát jsem si představoval velkolepý pocit až nastane tento slavnostní okamžik, ale nestalo se téměř nic. Jenom jsme se rozhodli, že už tam prostě dojdeme dnes, třeba potmě, zakoupíme cílové víno, sýr, a noc strávíme na pláži.

   V sedle Lizarieta (440) se mnoho nerozmýšlíme a volíme jižní variantu GR11 přes Lesaku, nad městem trošku bloudíme v stále silnější sluneční symfonii. Před vodní nádrží San Anton Urtegia opět ztrácíme správný směr a následné kufrování je z nejtěžších za celou cestu. Oceán díky poslednímu hřebeni s nejvyšším vrcholem Larun (900) už dávno nevidíme a začínáme pochybovat, jestli k němu ještě dnes dorazíme, neboť nohy hodlají každou chvíli trucovat a nakřáplá psychika v parném odpoledni pramálo podrží.

   Hranice Baskicka překračujeme za šera a již úplnou tmou odškrtáváme po silnici poslední kilometry vstříc svítícímu přístavu Irún. Oceánu dosahujeme po 23 hodině, dál se belháme snad už jen setrvačností. Na benzince mezi Irunem a Fondaribií kupujeme víno a kukuřici a plazíme se nočním pobřežím za blikajícím majákem. V půl druhé ráno konečně nemáme kam šlapat, dnešní sedmnáctihodinová závěrečná šichta končí. Otvíráme krabici vína, kterou rozhodně nedokážeme vypít, a do noci jen tak pro sebe i tiše rozumící hvězdy udiveně pronášíme "Ty bláho, my jsme snad přešli Pyreneje!"

   Očistná atlantická koupel v Hondaribii působí na naše kostry potažené kůží jako doping. Na doporučení tlouštíka opalujícího se na pláži odcházíme po silnici za město hledat supermercado Mamut, kde nehrají na siestu. Pokoušíme se stopovat, ale nikdo nestaví a nezastaví, neboť stojíme u silnice v Baskicku, kde panuje všeobecný strach z terorismu. Rozpálený asfalt na dálnici, po které jdeme, nás pramálo baví, od lidí se dozvídáme rozporuplné vzdálenosti k supermarketu (2 až 17km). Ještě hodně nepříjemnou štreku nám šetří ochotný chlapík na skútru, který Edu a pak mne bez přileb i s bagáží odváží na dvakrát až na kýžené místo (supermercado ne Mamut, ale AlCampo), ačkoli jel původně úplně na opačnou stranu.

   Díky drzému stopu u benzinky se dostáváme na platidla (peage) za Irunem, kde potkáváme dva beznadějně stopující krajany. Nic nestaví, rezignovaně s nimi odcházíme chytat ryby a nocovat k řece Bidasoa. Kluci nemají moc jídla, a tak poprvé ve Španělsku nejsme ti hladoví, daváme jim celý chleba a dělá nám to nesmírně dobře.

   V noci nás vzbudil výbuch, po ránu se dozvídáme, že bombu má na svědomí Eta, jenž provedla útok v Irunu. Větší ránu jsem snad ještě neslyšel, nemáme vůbec žádnou chuť nadále zůstávat v tomhle zaplivaném koutu Španělska. Ptáme se řidičů kamionů přímo na celnici za sídlem společnosti Cheq Tranzito, ale nedaří se, většinou jedou ve dvou. Odpoledne se na nás však široce usmívá štěstí řádu netušeného: berou nás dva české tranzity, které vezou díly pro škodovky až do Mladé Boleslavi! Před pátou mizíme ze Španělska směrem na Bordeaux a konečně si můžeme zhluboka oddychnout.

   Vracíme se do Čech více než symbolicky, svátek má Radim. Jsme nesmírně šťastni, že zrovna nám se podařilo realizovat opravdu nádhernou túru, která díky své délce, časové, psychické i fyzické náročnosti není dopřána každému, a zároveň velmi zarmouceni, že jedním z těch lidí, kterým dána nebyla, je Radim Hubený, v jehož hlavě se myšlenka na přechod největšího španělského pohoří zrodila. Věříme ale, že Radim byl ve Španělsku s námi a že nadále bude chodit v každém z nás po kopcích a horách nižších i vyšších, domácích i cizích, mírných i ostřejších, věčně a neústupně krásných.

   Mnohokrát, a přece nedostatečně, děkujeme do všech stran, speciálně našim rodinám a známým.

   MČ